Uprostřed největší válečné vřavy, kterou lidstvo do té doby poznalo, odchází z popudu rakouského ministerstva kultu a vyučování dosavadní pražský arcibiskup Lev Skrbenský ze Hřiště do Olomouce a na jeho místo přichází brněnský biskup Pavel Maria Josef Antonín hrabě Huyn. Císařské jmenování obdržel dne 4.10.1916 a intronizován byl 8.12.1916. Jmenování obdržel ještě od panovníka Františka Josefa I., ale úřadu se ujal, když už na císařském trůně seděl jeho nástupce Karel I. Habsburský.

            Už v momentě, kdy byl na přání císaře dosazen na pražský arcibiskupský stolec, byl nový pražský arcibiskup hodnocen velmi rozporuplně. Aktivní prorakouský postoj hrál bezpochyby rozhodující roli při výběru nového arcibiskupa. Doslova útěkem z úřadu krátce po vyhlášení nové československé republiky si pověst také nevylepšil. Obavy z osobní újmy přiměly arcibiskupa Pavla Huyna k okamžitému odchodu z Prahy, a proto po dohodě s vídeňskou nunciaturou zamířil po skončení listopadových vizitací na Chebsku roku 1918 „na léčení“ do Švýcarska.

            Pavel Huyn se narodil v Brně do rodiny německého aristokrata dne 17. února 1868. Kněžského svěcení dosáhl dne 7. června 1892 v Innsbrucku. Poté šest let působil v německé koleji v Římě a roku l898 byl přijat do brněnské diecéze. V roce 1901 byl například jmenován farářem v Běhařovicích u Znojma. Zde jej také 17.5.1904 zastihla zpráva o jmenování biskupem brněnským. Dne 26. června 1904 přijal v Olomouci od Františka Saleského Bauera biskupské svěcení a tři dny poté byl slavnostně nastolen v Brně.

            Během dvanáctiletého působení v Brněnské diecézi kladl zejména důraz na rozvoj a podporu řeholních řádů. V roce 1907 schválil družinu sester rafaelek (na Moravci), do diecéze uvedl nová řeholní společenství redemptoristů (kostel sv. Michala v Brně), salvatoriánů (Husovice), eucharistiánů (sv. Maří Magdalena), obutých karmelitánů (Kostelní Vydří) a oblátů Panny Marie. V roce 1913 vykonal kanonickou návštěvu „ad limina“ v Římě, kde dosáhl od papeže Pia X. ústního svolení k založení smírné kongregace, později (3.12.1915) schválené jako kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Páně. Diecézní kongregace sester se usadila v Rajhradě. Předním Huynovým pastoračním počinem bylo svolání 1. diecézní synody v roce 1909.

            Pražské období započaté roku 1916 bylo pochopitelně poznamenáno nejen stupňujícími se požadavky Vídně po loajálních projevech hlavy české katolické církve, ale také způsobem odchodu jeho předchůdce. I například takový Jaroslav Durych se pozastavoval na „netaktním“ přeložení Skrbenského do Olomouce. Spatřoval v tom jako mnoho dalších silné poškození Domu Rakouského i církve samotné v očích české veřejnosti. Huynova pozice nebyla vůbec snadná. Přesto nalezneme i kladné ohlasy. Například v kronice středočeské obce Středokluky se píše: „Dne 8. prosince 1916 nastolen byl na arcibiskupský stolec Pražský biskup Brněnský, Dr. Pavel hrabě Huyn. Při tom nedal vystrojiti žádnou hostinu a místo toho věnoval jistý peníz na obědy pro chudinu.“ Na konci války česká společnost vnímala osobu arcibiskupa silně negativně.

            Jeho rezignace byla logickým vyústěním protikatolické a protináboženské nálady v českých zemích po skončení I. světové války. Poválečné obrazoborectví ve jménu hesla „Pryč od Říma“ je dnes neomluvitelné a zcela jistě se jedná o další tragický moment českých duchovních dějin. V té době se setrvání Huyna i Skrbenského v úřadě logicky jevilo jako neudržitelné. Arcibiskup Pavel Huyn rezignoval na funkci biskupa dne 16. července 1919. Tohoto dne obdržel totiž Huyn list od papeže Benedikta XV., na jehož podkladě na pražský arcibiskupský stolec rezignoval. Dne 6. září byl jmenován titulárním arcibiskupem ze Sardiky a 13. června 1920 asistentem u papežského trůnu a latinským patriarchou alexandrijským. Na radu papeže se do vlasti nevrátil. Během dalších let svého života se velmi intenzivně snažil podporovat řeholní řády, které svého času uvedl i do brněnské diecéze. Kongregace sester Těšitelek se tak velmi dobře uchytila ve švýcarském Ingebohlu, či eucharistiáni v Bolzanu. Právě v severoitalském Bolzanu také dne 1. října 1946 zemřel a je pochován v hrobce bývalého benediktinského kláštera, dnes kláštera zmíněné kongregace kněží Nejvyšší svátosti (eucharistiáni).

            Na závěr dopřejme slova karmelitánovi P. Gorazdovi Cetkovskému z Kostelního Vydří, který loni při vzpomenutí 60. výročí úmrtí zakladatele tamějšího kláštera Pavla Huyna píše: „Otevřeně je třeba říci, že stopa, kterou biskup Pavel Huyn v církevních dějinách Moravy i Čech zanechal, není jednoznačná. Dodnes koluje množství historek o jeho prudké povaze a přísnosti, nebo anekdoty o jeho špatné češtině. Často býval napadán pro svou příslušnost ke šlechtě, německý původ a pro údajné nepřátelství k českému národu. Na druhou stranu je ovšem prokazatelné, že se snažil, aby v diecézi bylo všude dobře postaráno o věřící obojí národnosti, a že svou službu pastýře vykonával s největší zodpovědností, jaké byl schopen.“

 

PhDr. Pavel Fojtík