„Bratři a sestry, tou první péčí, kterou v nemoci potřebujeme, je blízkost plná soucitu a něhy. Proto péče o nemocného znamená především péči o jeho vztahy, o všechny jeho vztahy: s Bohem, s druhými lidmi – s rodinou, přáteli, zdravotnickými pracovníky – se stvořením a se sebou samým. Je to možné? Ano, je to možné a my všichni jsme povoláni, abychom se k tomu zavázali.“ To jsou slova z poselství papeže Františka k dnešnímu světovému dni nemocných. A naši biskupové k tomu v listu pro tuto neděli píší: „Nejlepší terapií pro nemocné je nabídnout jim naši lásku a společenství, navzdory tempu našeho vlastního zběsilého života.“

→ Jenže realita je často trochu jiná. Nemocné většinou navštěvujeme relativně málo a omezené návštěvy v nemocnicích jsou pro nás spíše vítanou omluvou než neštěstím. Někteří z nás pak k nemocným přistupujeme s obavou a chceme, aby se k nám Ti lidé příliš nepřibližovali. Přece se nenakazíme. Jak napsal Mojžíš: „… Je nečistý, bude bydlet sám, musí se zdržovat mimo tábor.“

→ Pokud chceme zaujmout ten správný přístup k nemocným, tak se držme příkladu Pána Ježíše. Ježíš neodmítá malomocného, který k němu přišel – přišel k němu až příliš blízko, stačilo natáhnout ruku a dotkl by se ho. Ježíš neutekl, nechá malomocného, aby řekl, co ho trápí a pak vztáhl ruku a dotkl se ho. To, že se Ježíš malomocného dotkl, zmiňuje i Matouš a Lukáš. Bylo to něco, co apoštoly nejspíš šokovalo daleko víc, než že ho uzdravil.

→ Ježíš projevuje blízkost plnou soucitu a něhy, jak o tom píše papež František. Kristus nabízí malomocnému lásku a společenství, jak nás k tomu vyzývají naši biskupové. Ježíš nechce, aby se uzdravování stalo jeho hlavní činností, jak jsme o tom mluvili před týdnem, a proto zakazuje malomocnému, aby o tom někde říkal. Ježíš ovšem nepřestává být nemocným nablízku a přináší jim ještě něco daleko víc než uzdravení – přináší jim lásku lidskou i Boží.

→ Chtěl bych zdůraznit, že nemluvím proti hygienickým opatřením. Zase jsem musel oprášit sbírku respirátorů na návštěvy v nemocnici, je dobře v této době, kdy přibývají chřipky, častěji užívat dezinfekci a možná opět zvážit způsob, jak projevovat pozdravení pokoje. V době kovidové jsem si při návštěvách v nemocnici pokorně oblékal všechno to, co mi bylo dáno. Pokud je někdo nastydlý, tak možná není od věci nosit respirátor nebo roušku. Tady jde o to, abychom naše nemocné neopouštěli, aby se možnost nákazy nestala záminkou, že je necháme úplně opuštěné a samotné.

→ Kolik křesťanů zemřelo při ošetřování lidí nakažených morem, zvláště mezi bratry Jezuity – to nebyl jen sv. Alois Gonzaga – to byli i univerzitní profesoři. Jistě i oni se snažili dodržovat hygienická opatření známá v té době, ale jen taková, která respektovala lásku k nemocným. Křesťané se jako první začali starat i o nemocné, kteří nebyli bohatí a nesloužili v armádě. Do té doby byla medicína určená jen pro bohaté a pro vojáky. Sv. Kosma a Damián na přelomu 3. a 4. století byli nejspíš první lékaři, kteří léčí zdarma. Sv. Zdislava z Lemberka – urozená dáma, která se stará o nemocné je jen jednou z celého zástupu křesťanů.

→ Jak papež František tak naši biskupové ve svých listech zmiňují také válku jako nejstrašnější sociální nemoc. A naši biskupové přinášejí konkrétní radu: „Chceme-li opravdu přispět k míru mezi lidmi, dejme Bohu k dispozici své uši i svůj čas a naslouchejme druhým lidem, zvláště těm nejbližším v rodině či v sousedství, ve škole nebylo na pracovišti. Naslouchejme druhým s takovou láskou, aby pocítili blízkost a zájem samotného Boha v nás. Nejsme všemohoucí a nemůžeme plnit všechna jejich přání či vyřešit jejich problémy. Ale vždy můžeme nabídnout slovo povzbuzení a potěšit. Někdy konkrétně pomoci. Zapojíme svou tvůrčí vynalézavost a hledejme možnosti domluvy a spolupráce.“ Tedy nabídněme svou blízkost, naslouchání a pomoc zdravým i nemocným …