Byl jsem svědkem jednoho rozhovoru, kde se kromě jiného mluvilo o jednom knězi, kterého já sám si osobně velice vážím. Jedna žena o něm řekla: „No mně přijde, že nemá osobní vztah ke Kristu.“ Ta druhá jí doplnila: „Mně přijde, že je smutný, a ono to asi spolu souvisí.“ Jenže v tom rozhovoru zazněla ještě jedna důležitá věc, a to do jaké míry to je nebo není jeho vina? Ano, na druhých lecos vidíme lépe, ale jaký je náš osobní vztah s Pánem Ježíšem a co děláme pro to, aby se tento vztah prohluboval a rostl?

→ Je zajímavé, že v synoptických evangeliích – tedy u Matouše, Marka a Lukáše – je to Ježíš, který při povolávání apoštolů projeví jako první iniciativu. U Matouše a Marka prostě vidí Šimona, Ondřeje a pak Jakuba a Jana a pozve je, aby šli za ním. U Lukáše dokonce vstoupí na loď, aby mohl v klidu hovořit a lidé na břehu ho slyšeli, a pak dá Šimonovi zažít zázračný rybolov. Jenže v Janově evangeliu jsou to Ondřej a Jan, kteří jdou za Ježíšem – tedy první iniciativa nepřichází od Krista. Dokonce ani Jan Křtitel je k následování Ježíše výslovně nevyzývá, jen řekne, kdo Ježíš je: „Hle, beránek Boží!“

→ Zamýšlel jsem se nad tím, jak to tedy bylo. Zda povolání apoštolů se odehrálo tak, jak to čteme u synoptiků nebo má pravdu Janovo evangelium. Osobně si myslím, že se stalo obojí, ale to první setkání bylo to, jak ho popisuje Janovo evangelium, a to pozvání u lodí přišlo až potom. Jenže jen Jan toto první setkání uchovává v živé paměti, stále si ho připomíná a často o tom hovoří do detailů – bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jak je důležité si připomínat okamžiky Božích doteků!

→ To, že máme v evangeliích dvojí způsob povolání k osobnímu vztahu s Kristem nám připomíná, že je to na jednu stranu věc Boží: Bůh projevuje iniciativu, Bůh volá. Na druhou stranu je to ovšem také věc našeho úsilí: uslyšet, následovat a ptát se – jak to udělali Ondřej a Jan. To, jaký máme osobní vztah s Bohem záleží i nás, jaký dáme Bohu prostor v našem životě.

→ Jan Křtitel použije o Ježíši již podruhé zvláštní označení: beránek Boží. Je to metafora, která je zcela originální a specificky křesťanská, i když má své předobrazy ve Starém zákoně, ale z těch používá vždy jen určité aspekty. Předobrazem je jednak Velikonoční beránek, který je zabíjen místo prvorozených a Kristus na kříži umírá ve chvíli, kdy jsou v chrámě zabíjeni beránci a ani kost mu není zlomena. Je to mlčící beránek z 53. kapitoly knihy proroka Izaiáše. Je to beránek obětovaný místo Izáka na hoře Mórija, kterého si vyhlédl Bůh.

→ Zvolání Jana Křtitele: „Hle, beránek Boží!“ – přímo nevyzývá k následování Ježíše, ale zcela jasně ho označuje za Spasitele, za Mesiáše (Krista). Tedy ne za politického mesiáše, kterého mnozí očekávají, ani za mesiáše divotvůrce, ale za Božího Pomazaného, který jediný může obnovit náš vztah s Bohem, protože on sám je pravý Bůh a pravý člověk. Označení za beránka ukazuje na jeho oběť, na svrchovaný akt lásky, která jde za člověkem až do nejhlubší propasti našeho hříchu, nelásky a smrti. Boží znamená pro Křtitele nejspíš to, že je Bohem poslaný. My v tom ovšem můžeme jasně vidět, že je to Bůh sám!

→ Ne, osobní vztah s Bohem není jen záležitostí Boží iniciativy, ale je to věc i naší odpovědi a toho, jak rozvíjíme Boží povolání a Boží dary. Kněz Eli měl asi také kdysi osobní vztah s Hospodinem. Věděl, co znamená Boží povolání a asi ho také v mládí zažil, a proto dovedl Samuelovi poradit. Jenže v době, kdy Samuelovi radil, už osobní vtah s Bohem příliš nemá. Dlouho důrazně nenapomenul své syny, když si brali z obětních darů, co jim nepatřilo. Prokazoval svým synům větší úctu než Hospodinu.

→ Co je tedy podstatné pro náš osobní vztah ke Kristu? Připomínejme si okamžiky, kdy se nás Bůh mimořádně dotkl, tak jako apoštol Jan, i to má být součástí naší modlitby. Mějme vždy větší úctu k Bohu a Božím přikázáním než k lidem. Kéž se víc bojíme, abychom nepřišli o svůj vztah s Bohem než o to, co si o nás, kdo myslí. A také oslavujme Boha svým tělem – tedy pozvěme Krista do celého našeho života!