Slavíme neděli Božího milosrdenství. Modlíme se korunku k Božímu milosrdenství – dokonce i my, kteří se jí běžně nemodlíme, tak v ten dnešní den ano. Čteme evangelium, kde Pán Ježíš říká apoštolům: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ A děkujeme za ustanovení svátosti smíření a za dar odpuštění hříchů.

Jistě je to všechno úžasné, ale trochu mi přijde jako bychom zvláště my katolíci delegovali všechno milosrdenství na Pána Boha a všechno odpuštění na placené profesionály. Pokud přeci jen připouštíme, že odpuštění ke křesťanství patří, tak to vnímáme jako jednu věcí z mnoha – vždyť v Otčenáši je to až pátá prosba. A především jde o to, že nám má být odpuštěno. To odpouštění druhým je tak trochu nutné zlo – no tak co už.

Svěřuje Ježíš apoštolům a jejich nástupcům biskupům a jim pověřeným kněžím moc odpouštět hříchy? Nepochybuji o tom, že slova „komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny“ jsou na prvním místě adresována apoštolům. Církev zná od prvních staletí svátost pokání, i když se týkala jen těžkých hříchů a člověk ji směl přijmout jen jednou za život. Jak napsal Jan Zlatoústý: Židovští kněží měli moc očistit malomocného. Lépe řečeno, měli moc prohlásit za čisté ty, kteří již byli čistí … Naproti tomu kněží Nové úmluvy mají moc ne tělesně malomocné, nýbrž malomocné nečisté duše nejenom pouze prohlašovat za čisté, nýbrž také očišťovat. (O kněžství 3,6)

Jenže pokud slova o odpuštění vnímáme jen jako slova určená apoštolům a jen jako slova ustanovení svátosti smíření, tak je příliš zužujeme a bereme jim hlubší platnost. Odpuštění – zdánlivě zbožně – necháváme na Bohu a jím pověřených služebnících, jako něco, co se nás týká jen okrajově, jako věc, kterou je možné odložit „na potom“.

Ovšem slova o odpuštění jsou velmi naléhavá, týkají se nás všech a patří k jádru křesťanství. O naléhavosti svědčí hned první věta dnešního evangelia: Navečer prvního dne v týdnu … – tedy ještě v den vzkříšení. A kdo pochybuje, že odpuštění se týká nás všech a že patří k jádru křesťanství, tak ať se podívá na další místa v evangeliích: podobenství o nemilosrdném služebníku (Mt 18, 21-35); rozvinutí modlitby Páně (Mt 6,14-15); páté blahoslavenství (Mt 5,7) nebo Ježíšovu výzvu: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“ (Lk 6,36)

Když Ježíš na kříži vyslovil: „Dokonáno je.“, tak uskutečnil poslání od Nebeského Otce a uskutečnil odpuštění. A přece toto dílo nedospělo ke svému cíli, dokud nepromění jednání Ježíšových učedníků a neosvědčí se ve vzájemném odpuštění mezi lidmi. To, že nám Bůh odpouští, je úžasná věc, ale samo o sobě je to s prominutím málo. Jak napsal Jan Pavel II.: „Je však nutno dodat, že takové usmíření s Bohem má podobně za následek jiná usmíření, která léčí stejné množství rozkolů působených hříchem; kajícník, jemuž se dostává odpuštění, se usmiřuje se sebou samým v nejhlubším nitru svého bytí, kde opět získává svou vnitřní pravdu; usmiřuje se s bratry, které nějak urazil a zranil; usmiřuje se s církví; usmiřuje se s veškerým tvorstvem.“

Jsme posláni do světa, abychom do něj přinášeli Boží milosrdenství, abychom byli posly odpuštění. Ježíš svou smrtí a zmrtvýchvstáním přinesl milosrdenství Nebeského Otce na tuto zem a nás vysílá, abychom byli posly tohoto odpuštění a apoštoly milosrdenství – milosrdenství Božího i našeho. Kéž si vyprosíme dar Ducha svatého na odpuštění hříchů – na to, abychom my měli dost síly odpouštět. To, že Bůh nám odpouští skrze lítost a svátosti tím si můžeme být jisti, ale toto odpuštění se nemá zastavit u nás. Máme nést do celého světa toto odpuštění – Boží milosrdenství, a to nejen o této neděli.