Není to prosím vás nesmysl? Opravdu tato slova můžeme vzít vážně: Neodporujte zlému … Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou … Vykládejte to obráncům na Ukrajině a uvidíte, co vám na to řeknou. – Jenže Ježíš tato slova neříká na poradě generálního štábu armády napadené země ale hrstce svých učedníků a zástupu, kde každý má šanci se k těmto učedníkům přidat. My si možná myslíme, že to, co nemá smysl na ministerstvu obrany, tak nemá smysl nikde, ale Ježíš je jiného názoru.

Důležité je, jak pochopíme slova Neodporujte zlému. Někdo to chápe ve smyslu zcela radikálního pacifismu, a pak řekne, že je to zcela nemožné. Někdo řekne, že lepší překlad by byl: neoplácejte zlo nebo neoplácejte zlem. Ekumenický překlad zní: „abyste se zlým nejednali jako on s vámi“. Někdo to řecké slovíčko (mé antisténai) přeloží jako nepovstávejte – tedy nevrhejte se do povstání proti zlu. Tady tomu možná začínáme rozumět. Známe z dějin, kolik povstání proti zlu, která se uskutečnila v dějinách, skončila ještě daleko horším terorem, než proti jakému bojovala.

Ježíš tu neříká, abychom nic nedělali, ale že odplácet zlem, udělat povstání, vyřešit teror terorem, nikam nevede. Snažte se narušit rovnováhu protivníků tím, že ten druhý pro vás přestane být protivníkem. To v určitém smyslu platí i na politické rovině, ale zcela jistě to platí na osobní rovině. Nastavit druhou tvář to neznamená utéct, schovat se a zalézt, ale to je aktivní reakce. Aktivní reakce, kterou ten druhý nečeká, protože normální reakcí je buď utéct nebo mu také jednu vrazit. Ježíšovská reakce je nepřijmout ani jednu z těchto variant, znamená odmítnout roli protivníka.

Připomíná to příběh svatého Jana Boska, který pro své chlapce v oratoři žebrá peníze na jídlo. Jeden člověk mu nic nedá a jen mu plivne do tváře. Don Bosko si plivanec otře a řekne: „Tak to bylo pro mne a teď Vás prosím, zda byste nepřispěl pro mé chlapce.“ A nastaví klobouk.

Jenže jako by nestačilo neoplácet zlem a nastavit druhou tvář, Ježíš tu dokonce říká: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Ono mezi námi už milovat svého bližního je někdy strašná fuška. Vykládejte sourozencům školou povinným, že alespoň mezi sebou se mají mít rádi, i kdyby si vyvedli cokoli. Naučit se, že alespoň s někým to musím myslet dobře vůbec není snadné. A řekl bych, že je to jeden ze znaků dospělosti. Znamená to totiž mít toho druhého rád, i když mě strašně naštval. Přát mu dobro a třeba pro něj i to dobro udělat, i když moje emoce cítí něco úplně jiného.

Kristus pak ten starozákonní okruh: alespoň s někým to budeš myslet dobře – neuvěřitelně rozšiřuje. Už to neplatí jen pro někoho, ale týká se to všech. Jasně to říká v podobenství o milosrdném Samaritánu. Jasně to říká zde: Milujte své nepřátele … Jsou lidé, které bych z této kategorie velice rád vyloučil, které bych nejraději s předstihem poslal do pekla. Kéž alespoň s tímhle tím to nemusím myslet dobře, kéž mu nemusím pomáhat, kéž ho nemusím vidět. Jenže k ničemu takovému jsem nedostal dovolení a pokud nedokážu nic jiného, tak se mám za ty lidi alespoň modlit. Pravidelná přímluvná modlitba mění vztahy.

Jenže není to vlastně strašně nespravedlivé, když máme rádi i své nepřátele? Jak k tomu přijdou naši přátelé? Není Bůh vlastně strašně nespravedlivý, když dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým? Jaká je v tom dokonalost?

Samozřejmě, že Bůh by mohl při nejmenším provinění zavřít člověka do vězení, kam slunce nesvítí, to dokáže i nejhloupější pozemský panovník. Dokonce Bůh, který zkoumá srdce a ledví a ví, že všichni zhřešili by mohl slunce jednoduše zhasnout pro všechny. To, že to neudělá není jeho slabost nebo lhostejnost, ale je to jeho trpělivost s mou pýcho a s mým sobectvím. Když má Bůh se mnou takovou trpělivost neměl bych i já mít podobnou trpělivost s druhým člověkem? Neměl bych se od Boha učit podobnému nadhledu? Boží dokonalost je jeho milosrdenství – milosrdenství, ke kterému jsem pozván i já!