Nedávno jsem se bavil s pár lidmi o Osvětimi. Jak to vlastně bylo možné, že se něco tak strašlivého stalo? Jak to bylo možné, že tam pracovali lidé, kteří doma vychovávali své děti, že mají druhé zdravit, že mají pomáhat starším lidem a mluvit slušně, a potom v práci zabíjeli tisíce lidí? Důvodů je jistě víc, ale jeden ze základních je ten, že židy a některé další národy zkrátka nepokládali za lidi. Olga a Ali se ve čtvrtek vrátili z Charkova a situace tam je strašná: každý den, ráno i večer, padají bomby na obyčejné domy, na všechno možné. Mnohé konají stroje, ale stále je řídí a spouští lidé, jak to mohou dělat? Zdá se, že Ukrajinci a Rusové už se navzájem nejen nepovažují za bratry, ale už se ani nepovažují za lidi.

→ Ježíš nás ale učí něčemu jinému, jak jsme to slyšeli od apoštola Petra: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.“ A to nám v lekcionáři ještě pár vět vynechali – mezi jinými i jednu velmi důležitou: Ale mne Bůh poučil, že nesmím nikoho považovat za poskvrněného nebo nečistého. Tedy každý člověk má stejnou důstojnost už jen z toho důvodu, že je člověkem. Jak nám to nedávno připomnělo dikasterium pro nauku víry: Každé lidské osobě náleží nekonečná důstojnost, nezcizitelně zakotvená v její podstatě, která převažuje za všech okolností, a v jakémkoli stavu nebo situaci. (Dignitas infinita čl. 1)

→ My se možná divíme, když čteme, že věřící obrácení ze židovství žasli, že i na pohany byl vylit dar Ducha Svatého. Přijde nám samozřejmé, že Bůh dává své dary lidem všech národů, nezávisle na barvě pleti, postavení ve společnosti či vzdělání. Pokud to tak je, tak poděkujme apoštolům, poděkujme opravdovým křesťanům všech dob, že nám zachovali Kristovo učení a Kristův životní příklad. Ježíš rozmlouvá se Samařskou ženou, vchází do domu vrchního celníka Zachea, baví se s žebrákem i s Nikodémem a vysvětluje, že nebeský Otec dává svému slunci vycházet pro zlé i pro dobré … (Mt 5, 45)

→ Byli to opravdoví křesťané, kteří indiány a Afričany považovali za lidské bytosti se stejnou důstojností jako mají Evropané. Bratři jezuité bojovali za stejnou důstojnost všech lidí, i když jim to vyneslo zrušení řádu na víc než 40 let. A je to jen 75 let, co byla vyhlášena Všeobecná deklarace lidských práv, která hned ve svém prvním článku říká: Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. Jenže bez Boha zůstává tento dokument schválený Valným shromážděním OSN jen kusem papíru.

→ Někdy mají křesťané podivnou tendenci vysvětlovat Ježíšovo nové přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás, tak jako by se láska týkala jen vztahů mezi námi. Jako bychom zapomínali, že Ježíš umřel na kříži za všechny a že v evangeliu jsou i slova o lásce k nepřátelům apod. Zdůraznění vzájemné lásky má vyjádřit něco jiného. Máme se totiž učit lásku nejen dávat ale i přijímat. V životě vzájemné lásky nejlépe napodobujeme Trojici. Ovšem vzájemná láska, která existuje mezi osobami Trojice nevede Boha k tomu, že by ostatní nemiloval ba právě naopak. → Vzájemná láska mezi křesťany nám dodává sílu, abychom měli rádi i ty, kteří jsou jiní, divní, nesympatičtí, protivní … Řečeno slovy papeže Františka na periferii.

→ Dnešní první čtení začíná scénou, kdy Kornélius vzdává Petrovi takřka Božskou úctu a Petr ho zvedá ze země se slovy: „Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk.“ Petr dokáže dobře rozlišit, že sice přináší Božské pravdy a Boží dary, ale že je jen člověk. Učení evangelia nám brání zbožštit jakéhokoli člověka a stejně nám brání odlidštit jakéhokoli člověka – nikdy nemáme dovolení chovat se k člověku jako by to člověk nebyl. Ďábel nepřestává přicházet s lákavou nabídkou: Budete jako Bůh. Kolik lidí jí dnes podléhá – a nejsou to jen mocní tohoto světa. Zároveň se nás ďábel pokouší přesvědčit, že ti či oni lidé vlastně lidé nejsou, aby ničil Boží obraz v člověku. Jenže Boží pozvání je jiné: Mějme se navzájem rádi a mějme rádi všechny lidi, protože láska je z Boha.