Každý den s sebou nese spoustu úkolů a starostí, a tak řešíme jeden úkol za druhým podle toho, co zrovna nejvíce hoří nebo podle toho, na co máme ještě sílu. Někdy si uvědomujeme, že to můžeme konat pro Boha, a tak třeba řekneme: „Pro Tebe Ježíši.“ Málokdy se ovšem zabýváme tím, co po nás Pán Bůh skutečně chce, co je doopravdy nutné a co jsou věci, které by třeba vůbec nemuseli být anebo by je lépe než my udělal někdo jiný. Obvykle se to tak děje až do té doby než nastane nějaký průšvih a něco se zvrtne.

→ Tak se to stalo i apoštolům. Plnili všechny úkoly, které stále přibývali, tak jak přibývalo křesťanů. Zdá se, že se moc nezabývali, co všechno mají dělat a co ne, až najednou začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Tenhle problém přiměje konečně apoštoly k tomu, aby se zamysleli, co opravdu mají dělat a co ne a vydají jednoznačné prohlášení: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole.“

→ Možná ještě více se mi líbí volnější ekumenický překlad: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo …“ Řecký text pak umožňuje ještě jiné překlady: není vhodné, není příjemné, není milé. Tedy pokud děláme něco, co je sice potřeba udělat, ale má to dělat někdo jiný a zanedbáváme to, co dělat máme, tak to nejen není správné a Bohu se to nelíbí, ale ani nám to v důsledku není příjemné či milé. Ono sice pokud se faráři povede dobře směnit pozemek či něco výhodně pronajmout, tak to může přinést chvilkové potěšení, ale rozhodně ne nějakou hlubší radost.

→ Občas se ptám, co z toho všeho, co dělám, se líbí Bohu a co ne. A vidím jako důležité, abych nezanedbával to hlavní, kvůli čemu jsem knězem a kvůli čemu mě sem Pán Bůh skrze biskupa poslal. A tak se snažím nezanedbávat přípravu na kázání, i když výsledek tomu někdy neodpovídá, zpovídat, i když mě mrzí, že v Nymburce to zatím v neděli moc nejde, připravovat ke svátostem atd.

→ Vzhledem k tomu, že mě zatím nikdo nezbavil odpovědnosti za správu majetku, tak i to nějakým způsobem s pomocí mnoha z vás konám. Přiznám se ale, že pokud čas nestačí a je potřeba něco trochu zanedbat, tak se snažím, aby to byla spíš ta starost o majetek. Myslím, že to tak bude fungovat až do té doby, než se stane větší průšvih a odpovědné osoby v církvi si uvědomí, co všechno z toho, co dělají biskupové a kněží se vlastně nelíbí Bohu. Snad pak nastane něco podobného jako bylo ustanovení jáhnů v prvotní církvi.

→ Omlouvám se, že tu teď mluvím o sobě, ale mluvím zkrátka o tom, co znám, ale ono to obdobně platí i pro většinu z vás. Mnozí se musíme zabývat nejen věcmi, které moc neumíme a do kterých se nám nechce, to už k životu zkrátka patří, ale také věcmi, které po nás nechce Bůh, a dokonce se Bohu nelíbí, že se těmito věcmi zabýváme. Přitom se nejedná o nějaké hříchy, ale o věci, které mohou být velmi bohulibé, jen by je měl dělat někdo úplně jiný.

→ Jak ovšem vybřednout ze zajetých kolejí? Jak poznat, co z těch věcí, které děláme se nelíbí Bohu? Jak to pak změnit? Naštěstí známe Krista, který i nám říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Ve Starém zákoně je cesta jednak obecným označením pro lidské jednání, které je v souladu s Hospodinovými pokyny a jeho Zákonem, ale také je zde obrazem vyvedení Izraele z Egyptského otroctví do země zaslíbené. Nestačí tedy neporušovat přikázání, ale důležité je nechat se vést Bohem. Proto nám Nebeský Otec poslal Ježíše, který nám odhaluje pravdu o Bohu, aby nás vedl svým učením, svými skutky a svým příkladem. Kristus nás zve z otroctví tohoto světa do příbytků svého Otce. Jistě, tam budeme přebývat až jednou v nebi, ale na cestu se máme vydat už dnes!→ Nechci tedy jen říkat: „Pro Tebe Ježíši.“ A už vůbec ne u činností, které po mně Kristus nechce. Chci jít s Ježíšem, nechat se jím vést, protože On je cesta, On nám odhaluje pravdu o Bohu, On jediný nás může vzít k sobě do příbytků svého Otce a dát nám život v plnosti. Chci se ptát: Co by udělal Ježíš? Chci naslouchat tomu, co on po mně chce.