Církevní dokument dikasteria pro nauku víry Fiducia supplicans vyvolal mnoho otázek a mnoho pobouření. Není divu, vždyť pokud si na wikipedii přečteme, že tento dokument katolickým kněžím umožňuje žehnat párům, které podle kanonického práva nejsou spojeny svátostí manželství, včetně párů homosexuálních, tak to opravdu logicky pobouření vyvolává. Jenže pravda o tomto dokumentu je trochu jiná.

→ Nejde zde o změnu pohledu církve na manželství a nechce se vytvářet nějaký obřad, který by manželství napodoboval. Tyto věci naopak dokument celkem jasně zakazuje. Připomíná ovšem, že tu není jen rituální liturgické požehnání, které žehná jen tomu, co plně odpovídá Božím plánům vepsaným do stvoření. Připomíná, že ne všechna požehnání najdeme v benedikcionálu a dokonce zapovídá, aby k tomu diecéze či biskupské konference vydávali nějaké dokumenty.

→ To, co je tu zcela jasně zdůrazněno je, že církev je svátostí nekonečné Boží lásky. Proto, i když je vztah s Bohem zakalený hříchem, tak se stále může prosit o požehnání, jako to dělal Petr v bouři, když křičel na Ježíše: „Pane, zachraň mě!“ (Mt 14,30) – čl. 43 Mně to velmi připomíná scénu z vojny, kdy po havárii auta, kterou ti kluci jen tak tak přežili na mě při odjezdu volali: „Požehnej nám!“ Když jsem se k tomu neměl, protože jsem ještě nebyl ani jáhen, tak to své volání zesílili: „No tak píííp požehnej nám!“ Nechodili do kostela, ale dovolávali se Boží pomoci, a tak jsem jim s vědomím, že žehnat smí každý, požehnal.

→ Připomíná mi to paní, která na předvánočním koncertu vyčítala jednomu našemu farníkovi, že u nich nebyli na Tříkrálové sbírce, že jim nepřinesli Boží požehnání. Připomíná mi to lidi, kteří při rozdávání Betlémského světla v Kersku chodí ke mně pro individuální požehnání, i když většina z nich nechodí do kostela a ani se moc nemodlí. Připomínám mi to moji maminku, která se mě ptala, zda o půlnoční vybízím lidi, aby si šli pro požehnání. Připomíná mi to jednu katechetku, která říká, že kněžím by měli umdlévat ruce od toho, jak žehnají.

→ Není to náhoda, že na svátek Tří králů chodíme žehnat domy. Ti mudrci od východu, hledali židovského krále, ale hledali určitě i někoho, kdo jim měl přinést záchranu, spásu … Hledali nejen krále, ale i Boha a toho, kdo přinese uzdravení celému světu. Proto přinesli nejen zlato, ale i kadidlo, aby se poklonily Bohu a myrhu, mast, která uzdravuje, aby se poklonili tomu, kdo má přinést uzdravení – uzdravení především ducha, tu plnost trvalého štěstí, kterému říkáme spása.

→ A tenhle narozený židovský král má tuto spásu přinést všem lidem, jak to zaznělo ve druhém čtení, že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia. Ano mudrci od východu zastupují ty lidi, kteří se nám nevejdou do našich škatulek. Nejsou rodem židé, tedy nepatří k vyvolenému národu. My bychom řekli: Nechodí do kostela a možná se ani nemodlí a kdo ví, zda jsou pokřtěni.

→ Jenže i jim přinesl Pán Ježíš spásu, i pro ně platí zaslíbení evangelia. Často jsou daleko blíž Kristu než my křesťané, kteří se pravidelně modlíme a každou neděli jsme v kostele. Často jsou to právě oni, kteří Bohu dávají vše – zlato, kadidlo i myrhu – zatímco my máme pro Boha vyměřené časy. Na nás je, abychom těmto lidem zprostředkovávali Boží požehnání a jak připomíná zmiňovaný dokument, tak každé požehnání je příležitostí k hlásání kérygmatu, tedy základu naší víry, že tak Bůh miloval svět, že dal svého … Pozvání přiblížit se stále více k lásce Kristově.

→ Mudrci od východu – bizardní postavy každého betléma, a přesto postavy, které tam nemají chybět – nám budou až do konce světa připomínat, že Ježíš nepřišel pro pár vyvolených, pro ty svaté a spořádané, žijící podle všech pravidel – protože lékaře nepotřebu zdraví ale nemocní, nepřišel povolat spravedlivé ale hříšníky. A tak církev jako znamení nekončící Boží lásky nepřestane žehnat všem – včetně těch, kteří nežijí tak jak by měli a nezapadají do různých škatulek. Ne, abychom schvalovali hřích, ale abychom pozvedli hříšníka stvořeného k Božímu obrazu.