Biblické texty na 2. neděli Velikonoční najdete zde:

http://m.liturgie.cz/misal/05velikonoce/02_00.htm

Zatímco před každými Velikonocemi jsem strávil mnoho hodin zpovídáním, tak letos bylo opravdu jen několik málo svatých zpovědí. Je to pochopitelné a lidem starším a s různými zdravotními komplikacemi se člověk ani nemůže divit. Asi je rozumné odložit svátost smíření, pokud někdo patří do rizikové skupiny a zrovna neumírá. Ovšem to, že odložíme sv. zpověď neznamená, že Boží milosrdenství se nějak zmenšilo nebo vzdálilo.

→ Papež František nám době pandemie připomněl článek katechismu č. 1452: Vyvěrá-li lítost z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se „dokonalá“ lítost … Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné.

→ To že mnozí z vás nemohli jít před Velikonocemi ke svátosti smíření, neznamená, že bychom nemohli zakusit Boží milosrdenství. Naopak mám pocit, že právě díky současné situaci začínáme lépe chápat tu nezměrnou velikost Božího milosrdenství. Boží milosrdenství není takové, jak si to někdy představujeme. Tedy, že za takových a takových podmínek nám Bůh odpustí to nebo ono; no, a protože je milosrdný, tam nám z těch podmínek trochu nebo i hodně sleví.

→ Boží milosrdná Láska k nám je něco mnohem víc. Latinsky se milosrdenství řekne misericordia. Té první části slova miseria – mizérie dobře rozumíme. Je to bída, neštěstí, utrpení, žal. Ta druhá část slova cor, cordis, znamená srdce. Bůh přijal do svého srdce naši lidskou bídu, utrpení a žal. Kristus na kříži vstoupil do mé ubohosti a bídy, abych já u‑bohý mohl být u Boha. On mě nepřišel soudit, ale zachránit. On není nějaký pán, který mi „milosrdně“ odpouští z nějakého balkónu vysoko nade mnou. On je Pán, který i mně myje nohy, umírá za mne na kříži, který ještě v den svého vzkříšení dává Ducha sv. na odpuštění hříchů.

→ To první poslání, které Kristus po svém vzkříšení svěřuje apoštolům není hlásat, kázat a učit, ale odpouštět hříchy. Jak často se vedou i mezi křesťany řeči o tom, co všechno je špatně; jaká je hrozná doba; jak se lidé strašně chovají; jak se nepoučí ani z té pandemie, … Jak často se i ve zbožných rodinách mluví o tom nebo onom člověku, co všechno dělá špatně. Kolik všelijakých soudů vyslovujeme a kolik jich nosíme v srdci. A já se ptám, kde se ztratilo odpuštění, milosrdenství a láska.

→ Někdo pak řekne: „Ale já jsem mu odpustil.“ Opravdu jsi mu odpustil, tak proč stále mluvíš o jeho chybách. Opravdové odpuštění a milosrdenství není jen věcí svátosti smíření. Není to něco, co by bylo vyhrazeno jen kněžím a biskupům. Je to Boží pozvání pro každého z nás. Každému z nás dává Ježíš svého Svatého Ducha, abychom byli schopni odpouštět z celého srdce, abychom obnovili úctu i k tomu, kdo zradil, kdo selhal, kdo padl.

→ Jistě pro dokonalé odpuštění je třeba dokonalá lítost z druhé strany. Není možné zcela obnovit vztah tam, kde ten druhý nechce, kde necítí vinu, kde chybí lítost. Ovšem i v této situaci je možné toho člověka mít rád a přát mu dobro, neodsoudit ho a modlit se za něj, aby nakonec dostal sílu vidět svoje selhání, litoval ho a hledal cestu k nápravě.

→ Pokud milosrdenství Boží nebude doprovázet to naše milosrdenství, tak bude víra v Boha vždy jen těžko přijatelná. Kdo se setká jen s nemilosrdným odsouzením, tak těžko může uvěřit v milosrdného Boha. Ke křesťanství samozřejmě patří i pravidla, kdo má rád Boha, tak chce žít podle jeho vůle, ale to první a nejdůležitější nejsou ta pravidla. Ježíš chce i našimi ústy říkat lidem okolo nás: „Pokoj vám!“ Ježíš i skrze nás chce přinášet odpuštění a naději, chce i skrze mne být svým srdcem blízko ubohým této naší doby – ubohým mezi mými příbuznými, kolegy, sousedy, …