Biblické texty najdete zde: http://m.liturgie.cz/misal/05velikonoce/03_00.htm

V devadesátých letech mne štvalo, že se církev v očích mocných tohoto světa dostala postupně na úroveň nějakého spolku. Zatímco na začátku devadesátých let byla ještě vnímána jako výjimečná duchovní síla a mravní autorita celé společnosti, tak se během několika let ocitla v roli jakéhosi svazu zahrádkářů. V této době nás bohužel zahrádkáři značně předběhli, jak jsme mohli sledovat při otevření hobbymarketů již před Velikonocemi – a nebylo tam jen 15 lidí.

→ Chápu obavy a nechci příliš kritizovat ty druhé. Zatímco dříve mne ty věci štvali, tak dnes už mne spíš jen mrzí. Říkám si ovšem jaké místo má v mém životě víra, vztah s Bohem, láska k Bohu, Boží slovo, …. Nestala se pro mne víra už jen jakýmsi koníčkem, nějakým vztahem mezi mnoha dalšími, pěkným zvykem, rodinou tradicí, společenskou záležitostí, … Má můj vztah k Pánu Ježíši nějaký vliv na to, jak pracuji, na to, jak odpočívám, jak nakupuji, jak zdravím druhé lidi, jak jím, jak spím, jak žiji?

→ Učedníci, kteří šli do Emauz, vsadili vše na jednu kartu, svůj život spojili se svým Mistrem a Pánem Ježíšem Kristem. Teď jim Mistra zabili, zhroutil se jim svět a oni jsou celí smutní. Ježíš Nazaretský pro ně nebyl jen jedna z možností, možný kandidát na krále a neříkali si: „Kdo ví, třeba by to mohl být i Mesiáš. No, není to vyloučené.“ Ježíš byl pro ně vším, byl smyslem jejich života.

→ Nevíme, proč šli do Emauz, které byly vzdálené 60 honů neboli stádií, tedy asi 11,5 kilometru, ale víme, že nešli k Ježíšovu hrobu, který byl podstatně blíž. Přesto se s Ježíšem setkávají. Člověk si říká, kolik Kristových učedníků asi odešlo a Pán Ježíš se k nim nepřipojil. Proč se právě ke Kleofášovi a jeho druhu připojil? Jedním možným vysvětlením je, že věděl, jak je pro ně důležitý a co pro ně znamená, a že přesto, že si myslí, že je po všem, ho nepřestali mít rádi nade vše.

→ Pán Ježíš učedníky, kteří ho milují, nenechá jen tak odejít, připojí se k nim, vykládá jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje, zůstane s nimi, láme chléb – slaví mši sv. Jejich srdce zamrzlé smutkem zase hoří a rychle se vrací do společenství církve – mezi dvanáct apoštolů a jejich druhy. Láska Kleofáše a jeho druha k Pánu Ježíši byla tak silná, že nezanikla ani v té největší krizi, a tak mohla zase ožít, zase se mohla rozhořet při setkání s Kristem.

→ Vracím se k začátku svého zamyšlení: Jaký je můj vztah k Bohu? Co pro mě znamená Pán Ježíš? Jak je důležitá je víra v mém životě? Nestala se pro mne modlitba čímsi nepatřičným, když tak často probíhá až po 22 hod.? Pokud neoživíme a neobnovíme svůj vztah ke Kristu, pak riskujeme, že v okamžiku krize víry tento vztah zahyne. Zůstaneme u povzdechu: „My však jsme doufali …“ a všechny slova moudrých věřících lidí nám přijdou jako zbožné řečičky nějakých žen, co měli vidění a některých dalších, kteří stejně nic neviděli. Kristus zůstane zahradníkem a nebude Mistrem, protože přeslechneme, že i nás volá jménem. A na cestě do Emauz zůstaneme sami.

→ S největší pravděpodobností i v našem životě přijde nějaká velká krize víry anebo už přišla. Zhroutí se nám svět a my budeme celí smutní, odejdeme z našeho Jeruzaléma někam pryč – do místa, které je na hony vzdálené místu, kde jsme prožili to největší zklamání. Pokud je naše víra jen jakýmsi koníčkem a zvykem, tak tím vše skončí.

→ Věřím ale, že Pán Ježíš je opravdu Pánem našeho srdce a že se chceme přes všechnu svou hříšnost rozhodnout pro lásku k němu, že mu chceme dát první místo v našem životě. Potom i ve chvíli největšího zklamání a krize víry si můžeme být jisti, že se k nám připojí, začne vykládat a odhalovat smysl, naše srdce se opět rozhoří a my se vrátíme do společenství církve a budeme svědčit, co se nám přihodilo a jak jsme Ježíše nakonec poznali.