Čtení z knihy Moudrosti.

Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří. Myslet totiž na ni, je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti. Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, (věříme) také, že s Ježíšem přivede Bůh (k životu) i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním.

Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly.

Uprostřed noci se strhl křik: `Ženich je tady! Jděte mu naproti!‘ Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: `Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.‘ Ale prozíravé odpověděly: `Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.‘

Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: `Pane, pane, otevři nám!‘ On však odpověděl: `Amen, amen, pravím vám: Neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“

KÁZÁNÍ: Právě zítra v poledne tomu bude 400 let, kdy se 8. listopadu 1620 odehrála bitva na Bílé hoře. V podstatě šarvátka najatých žoldnéřů, která netrvala ani dvě hodiny a kde hlavním zájmem císaře Ferdinanda II. bylo ovládnutí úvěrového, měnového a daňového sytému a s ním související struktury pozemkového vlastnictví. Přesto se tato bitva stala jedním ze symbolů konce nebývalé náboženské svobody v našich zemích.

→ Nakonec v Evropě převládlo přesvědčení, že vedle sebe nemohou existovat křesťané různých církevních společenství a že zkrátka: „Koho panství, toho náboženství.“ Rozdělení, kdy se ten druhý křesťan stal nepřítel, jen proto že rozumí bibli trochu jinak, nás pak provázelo po staletí.

→ Dnes se mnozí křesťané domnívají, že po 400 letech snad už konečně nastal čas, abychom žili nejen vedle sebe a tolerovali se, ale žili skutečně spolu. Bohatství tradic jednotlivých církevních denominací není jen něčím, co máme respektovat, ale co nás všechny může obohacovat, jak připomněl papež Jan Pavel II. ve své encyklice Ut unum sint. – Aby byli jedno.

→ Dnešní evangelium o prozíravých a pošetilých pannách je pro nás výzvou, abychom mysleli i na věci poslední: na smrt, na soud, na nebe a peklo. Dříve jsme to měli jednoduché: Poslali jsme všechny jinověrce a bludaře do pekla. Nemuseli jsme se tedy příliš starat o to, čemu přesně věří, nemuseli jsme se o ně zajímat, ani organizovat společné modlitby, bohoslužby či nějaké aktivity.

→ Jenže dnes víme, že jsme s křesťany různých církevních společenství pozváni do jednoho nebe, na jednu a tu samou svatební hostinu. Bylo by tedy prozíravé se podle toho chovat už teď. Účast na ekumenických bohoslužbách, společná modlitba, vzájemné poznávání, spolupráce v oblasti charity, evangelizace, … to nemá být jen zájmová činnost několika jednotlivců různých křesťanských církví. To je úkol pro nás všechny, to je jedna z důležitých součástí přípravy pro nebe.

→ Jistě také my zakoušíme, že ženich dlouho nepřichází. Konec světa se nekoná a také naše vlastní smrt nám zrovna nepřipadá na pořadu dne. Máme spoustu úkolů ve světě a máme i spousty úkolů ve svých církevních společenstvích a nějakému ekumenickému úsilí se věnujeme až když zbyde čas. Jsme rádi, že už křesťané mezi sebou neválčí, ale společnou účast na jedné svatební hostině v nebi příliš neřešíme.

→ My katoličtí křesťané věříme v očistec a já si očistec – mimo jiné – představuji jako místo, kde se budeme připravovat na to, abychom dokázali být šťastni i s lidmi, kterým jsme se na zemi úspěšně vyhýbali anebo jsme s nimi neúspěšně bojovali. V nebi totiž nebudou jen Ti, kteří si ho podle nás zaslouží, ale všichni, kdo umírají v Boží milosti a přátelství.

→ V nebi budou katolíci i evangelíci, pravoslavní i evangelikálové, lidé prostí i učenci, sparťané i slávisti, voliči Trumpa i Bidena, Zemana i Drahoše, … Bylo by prozíravé se na to připravit. Snažit se už tady na zemi prožívat své vztahy tak, abychom se jednou společně mohli radovat v nebi. A dávejme dobrý pozor, abychom ty druhé neposílali do pekla. Varování Pána Ježíše zní jasně: Kdo svého bratra … zatracuje, propadne pekelnému ohni. (Mt 5,22)

→ Kristus nás vyzývá: Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. Ta bdělost neznamená jen to, abychom se vyhýbali hříchu. Ta bdělost znamená, aby slunce nezapadalo nad naším hněvem, abychom pokud je to jen možné ‒ pokud záleží na nás ‒ žili v pokoji se všemi lidmi. Dokud tedy máme ještě čas, prokazujme dobro všem, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny – tedy všem křesťanům ať už jsou z jakéhokoli církevního společenství. Těch 400 let docela stačilo.