Biblické texty najdete zde: http://m.liturgie.cz/misal/05velikonoce/05_00.htm

Konečně se také ve Skutcích apoštolů píše o něčem, co dobře známe. Projevovat nespokojenost to nám jde často docela dobře. Jeden starý vtip říká, jak když umíral jeden kněz, tak se ho jeho spolubratr zeptal, zda ještě něco nepotřebuje nebo jaké má poslední přání a on mu odpověděl: „Františku, mohl bys ještě alespoň pět minut nadávat na konzistoř.“

Dokážeme si stěžovat na poměry v církvi i církevní představitele, na stát a politiky, na obec i město, na zákony i předpisy, na své příbuzné, … No, takřka na kohokoli, kdo ještě nedosáhl nebe, dokonce ani o mrtvých nemluvíme jen dobře. Pokud by Bůh zahrnul do svých přikázání i projevování nespokojenosti, tak by se tento předpis stal pravděpodobně nejoblíbenější Božím příkazem.

Jenže víte co je zajímavé? Apoštolové vědí, že jsou helénisté nespokojeni. (Helénisté jsou také původem židé, ale přijali řeckou kulturu a měli v Jeruzalémě k dispozici zvláštní synagogy, kde se bible četla řecky.) Když my jsme s něčím nespokojeni, tak ten, kdo by to mohl změnit, to dost často neví – leckdy ani netuší, že je nějaký problém. V tomto případě asi ti, kdo projevovali nespokojenost, to dokázali říct těm, kdo s tím mohli něco udělat. Nebo to alespoň řekli někomu, kdo to řekl apoštolům.

Když se někde jen tak povídá a ten projevuje nespokojenost s tím a ten s oním, tak nestačí jen mlčet a nepřidat se. Dokonce není vždy ideálním řešením říci těm druhým, aby mlčeli, že přece nactiutrhání je hřích. Jsou chvíle, kdy je třeba se zeptat: „Tak a kdo to řekne řediteli?“ „Kdo to řekne starostovi?“ „Kdo to řekne faráři?“ „Kdo to řekne biskupovi?“ … Mlčet o problémech je někdy stejně zlé jako o nich mluvit na nesprávném místě. Obdivuji toho, kdo měl odvahu říci o té nespokojenosti apoštolům a obdivuji apoštoly, že toho člověka přijali a vedeni Duchem svatým našli řešení. Ustanovili sedm jáhnů, kteří všichni byli z tábora nespokojenců – tedy helénistů.

Toto ustanovení sedmi mužů ke službě znamená jednak základ pro první stupeň svěcení – tedy jáhenství. Slovo služba je totiž řecky diakonia a bratři Slováci dobře vědí, že diákon je jáhen. Svátost svěcení má jak víme tři stupně: jáhen, kněz a biskup, kde jak připomíná katechismus: jáhni nejsou svěceni ke kněžství ale ke službě. Ovšem toto ustanovení sedmi helénistů ke službě znamená také rozmach prvotní církve, protože misijní iniciativa vychází především z této skupiny.

Nakonec tedy to, co bylo špatně, nějaký problém, důvod k nespokojenosti, se stalo základem úžasných, správných a dobrých věcí, protože se ten problém dostal až k uším těch, kteří to mohli změnit a protože ti, kteří to mohli změnit, se nechali vést Duchem svatým. Někdy jsme v roli těch, kteří věci mohou změnit, tak nezapomínejme naslouchat i všem těm nespokojencům a nenechme se vést svou pýchou, ale opravdu Duchem svatým. Jindy jsme v roli těch nespokojenců, tak nezapomínejme zařídit, aby se o té naší nespokojenosti dověděli ti, kdo s tím mohou něco udělat.

Asi ne vždy se náš návrh zalíbí celému shromáždění, jak se to stalo apoštolům. Ne vždy se najde řešení toho, s čím jsme nespokojeni. Mnohdy se naší nespokojeností ten, kdo má možnost s tím něco udělat vůbec nezabývá a někdy nás i potrestá. Často nemůžeme vyhovět všem, kdo jsou s něčím nespokojeni. To všechno je pravda, ale ani tisíc negativních zkušeností by nás nemělo odradit od snahy změnit to, co vnímáme jako špatné anebo to tak vidí druzí.

I sami apoštolové potřebovali, aby jim o tom problému někdo řekl. Nemáme někdy na své nadřízené, představitele, zodpovědné, příbuzné, … větší nároky než na apoštoly, když o určitých věcech mlčíme. Také apoštolům o tom problému asi neřekli hned. Nevyčítejme tedy někomu, že nám to hned neřekl. To dnešní první čtení je o společenství, o společenství církve, kde sice jsou problémy, ale kde se o těch problémech mluví i s těmi nejvyššími a kde se nehledají jen lidská řešení, ale především Boží plán.