Biblické texty najdete zde:

http://m.liturgie.cz/misal/05velikonoce/04_00.htm

Během doby zákazu veřejných bohoslužeb jsem se občas ptal sám sebe, jak je to možné, že já mohu každý den slavit mši sv. a mnozí, kteří jsou daleko svatější a lepší než já, tak jsou odkázáni na televizi a internet. Proč zrovna já, a ne někdo jiný? Nedostal jsem od Pána Ježíše jinou odpověď než tu, kterou mi dal už kdysi: „Zkrátka jsem si tě vybral, je to tvůj úkol, …“ Bůh dobře ví, že nejsem svatější, zbožnější a lepší než vy, moji farníci, ale každý z nás má od Boha svůj úkol a k tomu úkolu i všechny potřebné dary.

→ Slavíme neděli dobrého pastýře a uvědomujeme si, že tím Dobrým Pastýřem je především náš Pán Ježíš Kristus, který za nás – své ovečky – opravdu dal svůj život. Ovšem i my máme být mnohdy pastýři a nejen ovcemi. Já sám se ptám, jak mohu být pastýřem těm, kteří jsou o mnoho let starší, jak vést ty, kteří jsou na duchovní cestě dál?

→ Na jednu stranu je dobře si přiznat, že nemohu být pastýřem každému a všem a radovat se z toho, když si někde někdo najde jiného pastýře, který ho může lépe a přímočařeji vést k Bohu. Na druhou stranu mohu být pastýřem i lidem svatějším a Bohu bližším, pokud vcházím do ovčince dveřmi. Pokud vcházím skrze Krista, který je dveře. Pokud neprosazuji sám sebe, ale naslouchám Pánu Ježíši a jsem jeho mluvčím – jeho prorokem.

→ Účast na pastýřském úřadě, úkolu, Pána Ježíše nemají jen kněží a biskupové, ale každý pokřtěný. Každý z nás se někdy dostává do pozice, kdy má ty druhé vést. Mezi svými příbuznými jsem byl dlouho nejmladší, což je dáno tím, že moje mladší sestra je o 8 let mladší a můj nejstarší synovec o 13 let mladší. Při jedné příležitosti jsme se ale sešli v takovém složení, že najednou jsem byl nejstarší já a na mne bylo rozhodnout, na mne bylo vést, být pastýřem. Každý jsme někdy v roli ovečky a jindy v roli pastýře.

→ Jde o to mít dost pokory přijmout to, že jsem někdy ovečkou. Nechat se druhým vést, nechat si ukázat cestu, přijmout zábrany, které mne chrání před pádem do propasti, … Jde o to mít dost pokory přijmout to, že jsem někdy pastýřem, který sice není lepší, chytřejší a svatější než ty, které má vést, ale který dostal úkol, kterého pověřil Bůh sám, kterého si k tomu úkolu vybral ten Dobrý Pastýř s velkým „P“.

→ Někteří faráři mají pocit, že musí své farníky obrátit na víru, ale oni mají často hlubší víru než ti faráři. Někdy mají děti a mladí lidé pocit, že musí své spolužáky obrátit na víru, nebo si myslíme, že musíme své kolegy v práci obrátit na víru, ale víra je přece Boží dar. Na nás je – znovu to opakuji – dobře naslouchat Pánu Ježíši a být mluvčími Ježíše Krista. Být dobrými pastýři, kteří toho často moc nenamluví, ale vodí ovce k dobrým pastvinám a zahání dravou zvěř, i kdyby je to mělo stát život.

→ Víte ti opravdoví pastýři to mají přece jen jednodušší, protože, když se ta ovce zatoulá, tak ji vezmou na ramena a donesou na bezpečné místo ať chce nebo nechce. My jako duchovní pastýři můžeme jen varovat, ukazovat, zvát, pomáhat, vést, ale vždy s ohledem na svobodu toho druhého. I ten nejlepší pastýř Kristus nepřivede ztracenou ovci násilím, ale hledá ji a nabízí, že ji odnese na svých ramenou, pokud bude chtít.

→ Nechtějme být lepšími pastýři než Kristus. Hledejme inspiraci u Pána Ježíše. Buďme dobrými pastýři, tam kde je to náš úkol a buďme dobrými ovcemi tam, kde je to naše poslání! Když máme být pastýři, tak vcházejme dveřmi – skrze Krista – a nehlásejme sebe, ale Pan Ježíše. Když jsme ovcemi, tak dovolme druhým, aby nás vedli, a především dovolme Pánu Ježíši, aby nás vzal na svá ramena a jako Dobrý Pastýř nás přinesl na tu nejlepší pastvu – do nebe.