Biblické texty najdete zde: http://m.liturgie.cz/misal/03pust/02_00.htm

Kázání:

Někteří jsme byli na hoře Tábor v Izraeli, a tak vzpomínáme, že tam byl opravdu krásný výhled. Naše průvodkyně nám říkala, že židé z Československa se hodně stěhovali do kraje okolo hory Tábor, protože jim to připomínalo jejich rodnou zem. Podle tradice právě hora Tábor byla tou vysokou horou, na které se Ježíš v přítomnosti Petra, Jakuba a Jana proměnil a jeho oděv zářivě zbělel. Chápeme tedy Petrova slova: „Mistře, je dobře, že jsme tady.“

→ No, na druhou stranu jsou hory a kopce, ze kterých je lepší výhled, jako je třeba Ještěd nebo hora Klíč nad Novým Borem. Asi každý z vás si teď vzpomene na nějakou horu, ze které je nádherný výhled, pravděpodobně ještě daleko hezčí než z hory Tábor. Přesto si dovolím tvrdit, že to, co Petr, Jakub a Jan zažili na hoře Proměnění bylo jedinečné, protože viděli Krista ve slávě! V tu chvíli nebylo až tak podstatné, kde byli, ale s kým tam byli.

→ Ovšem bylo tam ještě něco víc. S Pánem Ježíšem přece byli už nějaký ten pátek, a přece Petr až do této chvíle nechtěl stavět stany a zabydlet se. Najednou vidí Krista ve slávě, vidí ho tak, jak ho vidí Nebeský Otec. Nebo se jejich pohled tomu alespoň blíží. Najednou vidí Boží slávu vystupovat z Ježíše – pravého člověka a pravého Boha. Zažívají předchuť nebe – ještě sice nevidí Boha tváří v tvář ale skoro. Zažívají to, co později vyjádřil sv. Jan Bosko velmi výstižně, když napsal: „Kousek nebe spraví všechno.“

→ Slavíme 80. narozeniny naší maminky a člověk si říká: „Je dobře, že jsme tady. Fakt je to moc dobře!“ Jednak je nám tu dobře, že jsme v pěkném kostele, na který máme dobré vzpomínky. Ovšem mezi námi jsou i hezčí kostely. Především je nám tu dobře, že jsme spolu a že jsme s naší maminkou. Jenže přiznejme si, že byly v životě chvíle, kdy její rozhněvaný výraz na nás až zase tak dobře nepůsobil.

→ Ovšem teď je nám tu dobře, protože máme pocit, že i její oděv oslnivě zbělel. Najednou v Božím domě, v Boží blízkosti, shromážděni v Kristově jménu ke slavení mše sv. jako bychom naši maminku viděli tak, jak ji vidí Bůh – nebo alespoň skoro tak. Proto je nám tu dobře.

→ Někteří říkají, že zamilovaní jsou slepí. Mě se víc líbí, že zamilovaný vidí toho druhého tak, jak ho vidí Bůh. Mnozí asi namítnou, že Bůh přece všechno ví a že vidí člověka pravdivě včetně jeho chyb a nedostatků, které zamilovaný nevidí. Ano, Bůh všechno ví a Bůh vidí pravdivě, ale nevidí nás jen takové, jací jsme teď, ale vidí nás i takové, jací jednou můžeme být v nebi, a tak se často vidí i zamilovaní. Jen obvykle zapomínají na to, že teď ještě v nebi nejsou.

→ Zdá se, že Petr a Jakub si neuchovali ten pohled z hory Tábor. Jinak by asi Krista neopustili, když šlo do tuhého. Jan sice vytrval i pod křížem, ale i on se potom schovává za zavřenými dveřmi. Zkušenost z hory Tábor jako by nově zazářila až s Kristovým vzkříšením. Apoštolové pak ve světle Ducha svatého vidí mnohé lidi tak, jak je vidí Bůh a my už čteme jen o tisících těch, kteří se nechávají pokřtít.

→ Vidět druhého tak, jak ho vidí Bůh. Vidět toho druhého nejen takového jaký je, ale také takového, jaký jednou může být v nebi. To je něco, co je pro zamilované samozřejmost a pro většinu z nás nadlidský úkol. Ano je to úkol nadlidský, ale ne nemožný, vždyť u Boha není nic nemožného.

→ Až nás někdo zase bude štvát a budeme mít pocit jako Sartre, že peklo šetří na personálu a my sami jsme si navzájem ďábly. Dovolme Ježíši, aby nás vyvedl na vysokou horu, zůstaňme chvíli v Kristově přítomnosti a prosme o milost vidět toho člověka tak, jak ho vidí Bůh. Vidět ho takového, jaký jednou může být v nebi. Možná je to naivní, ale Bůh nás tomu učí, když mluví o lásce k nepřátelům, maminka nás to učila a nakonec není jiná cesta, protože jen kousek nebe spraví všechno.