Biblické texty najdete zde: http://m.liturgie.cz/misal/03pust/02_00.htm

Kázání:

Někteří jsme byli na hoře Tábor v Izraeli, a tak vzpomínáme, že tam byl opravdu krásný výhled. Naše průvodkyně nám říkala, že židé z Československa se hodně stěhovali do kraje okolo hory Tábor, protože jim to připomínalo jejich rodnou zem. Podle tradice právě hora Tábor byla tou vysokou horou, na které se Ježíš v přítomnosti Petra, Jakuba a Jana proměnil a jeho oděv zářivě zbělel. Chápeme tedy Petrova slova: „Mistře, je dobře, že jsme tady.“

 No, na druhou stranu jsou hory a kopce, ze kterých je lepší výhled, jako je třeba Ještěd nebo hora Klíč nad Novým Borem. Asi každý z vás si teď vzpomene na nějakou horu, ze které je nádherný výhled, pravděpodobně ještě daleko hezčí než z hory Tábor. Přesto si dovolím tvrdit, že to, co Petr, Jakub a Jan zažili na hoře Proměnění bylo jedinečné, protože viděli Krista ve slávě! V tu chvíli nebylo až tak podstatné, kde byli, ale s kým tam byli.

 Ovšem bylo tam ještě něco víc. S Pánem Ježíšem přece byli už nějaký ten pátek, a přece Petr až do této chvíle nechtěl stavět stany a zabydlet se. Najednou vidí Krista ve slávě, vidí ho tak, jak ho vidí Nebeský Otec. Nebo se jejich pohled tomu alespoň blíží. Najednou vidí Boží slávu vystupovat z Ježíše – pravého člověka a pravého Boha. Zažívají předchuť nebe – ještě sice nevidí Boha tváří v tvář ale skoro. Zažívají to, co později vyjádřil sv. Jan Bosko velmi výstižně, když napsal: „Kousek nebe spraví všechno.“

 Slavíme 80. narozeniny naší maminky a člověk si říká: „Je dobře, že jsme tady. Fakt je to moc dobře!“ Jednak je nám tu dobře, že jsme v pěkném kostele, na který máme dobré vzpomínky. Ovšem mezi námi jsou i hezčí kostely. Především je nám tu dobře, že jsme spolu a že jsme s naší maminkou. Jenže přiznejme si, že byly v životě chvíle, kdy její rozhněvaný výraz na nás až zase tak dobře nepůsobil.

 Ovšem teď je nám tu dobře, protože máme pocit, že i její oděv oslnivě zbělel. Najednou v Božím domě, v Boží blízkosti, shromážděni v Kristově jménu ke slavení mše sv. jako bychom naši maminku viděli tak, jak ji vidí Bůh – nebo alespoň skoro tak. Proto je nám tu dobře.

 Někteří říkají, že zamilovaní jsou slepí. Mě se víc líbí, že zamilovaný vidí toho druhého tak, jak ho vidí Bůh. Mnozí asi namítnou, že Bůh přece všechno ví a že vidí člověka pravdivě včetně jeho chyb a nedostatků, které zamilovaný nevidí. Ano, Bůh všechno ví a Bůh vidí pravdivě, ale nevidí nás jen takové, jací jsme teď, ale vidí nás i takové, jací jednou můžeme být v nebi, a tak se často vidí i zamilovaní. Jen obvykle zapomínají na to, že teď ještě v nebi nejsou.

 Zdá se, že Petr a Jakub si neuchovali ten pohled z hory Tábor. Jinak by asi Krista neopustili, když šlo do tuhého. Jan sice vytrval i pod křížem, ale i on se potom schovává za zavřenými dveřmi. Zkušenost z hory Tábor jako by nově zazářila až s Kristovým vzkříšením. Apoštolové pak ve světle Ducha svatého vidí mnohé lidi tak, jak je vidí Bůh a my už čteme jen o tisících těch, kteří se nechávají pokřtít.

 Vidět druhého tak, jak ho vidí Bůh. Vidět toho druhého nejen takového jaký je, ale také takového, jaký jednou může být v nebi. To je něco, co je pro zamilované samozřejmost a pro většinu z nás nadlidský úkol. Ano je to úkol nadlidský, ale ne nemožný, vždyť u Boha není nic nemožného.

 Až nás někdo zase bude štvát a budeme mít pocit jako Sartre, že peklo šetří na personálu a my sami jsme si navzájem ďábly. Dovolme Ježíši, aby nás vyvedl na vysokou horu, zůstaňme chvíli v Kristově přítomnosti a prosme o milost vidět toho člověka tak, jak ho vidí Bůh. Vidět ho takového, jaký jednou může být v nebi. Možná je to naivní, ale Bůh nás tomu učí, když mluví o lásce k nepřátelům, maminka nás to učila a nakonec není jiná cesta, protože jen kousek nebe spraví všechno.