Biblické texty najdete zde: http://m.liturgie.cz/misal/04triduum/05vzkriseni.htm

Kázání:

Asi každý z nás zná nějakého člověka, který nedělá nic, pokud to nemůže dělat takřka dokonale. Většina z nás někdy slyšela věty typu: „Ne, já nemohu číst, já bych si to nestačil připravit.“; „Teď přece nemůžeme nikoho pozvat, vždyť nemáme uklizeno.“; „Omlouvám se, ale moučník dnes nenabídnu, nějak se mi nepovedl.“ Většinou to říkají ti nejlepší čtenáři, lidé, kteří mají daleko lépe uklizeno, než je běžné a špičkoví kuchaři. Máloco chutná tak dobře, jako ten nepovedený moučník, i když samozřejmě existují výjimky.

→ V duchovním životě ovšem tento pocit, že napřed musíme být dokonalí, a pak teprve můžeme něco říkat, něco dělat, nějak sloužit, má velmi mnoho lidí. Marie Magdalská ne, proto jde k hrobu časně ráno ještě za tmy. Zatímco jiní evangelisté říkají, že to bylo za úsvitu nebo když vycházelo slunce, Jan píše, že to bylo ještě za tmy. Marie, jak víme z jiných evangelních zpráv přichází k hrobu, aby pomazala Ježíšovo tělo vonnými oleji. Jde sloužit Kristu Pánu, a přitom ona sama je ještě ve tmě. Myslí si, že křížem a hrobem vše končí, ale i v této tmě jde sloužit Pánu Ježíši. Bere to jako poslední službu, ale jde do toho.

→ Evangelisté se ve zprávách o zmrtvýchvstání rozcházejí a není divu, protože tak mimořádná událost každého rozrušila, a tomu odpovídá i vyprávění těch, kteří se se Zmrtvýchvstalým setkali. Marii Magdalénu ovšem nikdo nemohl opomenout, a kromě Lukášova evangelia je ona vždy ta první, která se setkává s Kristem. Je tou první, protože jde ještě za tmy – za tmy fyzické (vnější) i za tmy duchovní.

→ V životě každého z nás přicházejí chvíle duchovní temnoty, kdy necítíme Boží blízkost, kdy nechápeme, co se to děje, kdy nevíme, zda nás Bůh trestá nebo se zbláznil celý svět. Myslíme si, že nemá smysl se o cokoli snažit, modlitba je prázdná a veškerá služba bližním jen divadlo. Chce se nám zmačkat sami sebe a hodit se do koše.

→ Možná není ten smutek tak silný. Ještě jsme schopni běžně fungovat a proplouvat každodenní rutinou, ale nějaký velký smysl v tom nevidíme. Jsme ve tmě a máme pocit, že nějaká modlitba, nějaká služba druhým lidem a vůbec jakákoli činnost, která není nezbytně nutná bude mít smysl až potom, až vyjde slunce, až bude zase líp.

→ Marie Magdalská nás ale zve, abychom začali sloužit druhým a milovat ještě za tmy. Jak se zpívá v té krásné písni: „Nečekej na svůj den na svůj velký čin, každá chvíle se ti nabízí.“ Nemusíme čekat až začne den, až vyjde slunce, až skončí pandemie, až to zvládnu, až mi bude líp, až na to budu mít, až … Můžeme začít s nějakým konkrétním skutkem lásky hned teď – ještě za tmy.

→ Marie Magdalská jde sice sloužit Kristu jako první ještě za tmy, ale zprvu to nevypadá jako dobrý nápad. To, že našla prázdný hrob ji na náladě nepřidalo. Jako by nestačila temnota Kalvárie, teď ještě navíc ukradli i Kristovo tělo. Jenže Marie Magdalská vytrvala a spolu s Petrem a Janem se vrací k hrobu i ona, i když o ní evangelista v tuto chvíli nepíše. Když se pak učedníci vrátili domů, Marie stála venku u hrobky a plakala. Díky tomu se jako první setkává s Pánem Ježíšem.

→ Ve chvíli, kdy začneme ještě za tmy sloužit, se nemusí vše rychle změnit k dobrému. Jde o to vytrvat i přes slzy a bolest, i když se zdá, že situace se ještě zhoršuje. Vytrvat v lásce k Bohu a k lidem, vytrvat na místě, kde nás Bůh chce mít. Pak dříve nebo později i nás zavolá Ježíš jménem a my mu odpovíme. Jednou slavné Kristovo vzkříšení i naši tmu ve světlo promění!