Využil jsem možnost použít v tuto neděli biblické texty za jednotu křesťanů. Proto zde uvádím i biblické texty:

Dt 30,1-4

Až pro tebe nastanou všechny tyto události, požehnání i kletba, které jsem ti předložil, a ty si je vezmeš k srdci u všech národů, k nimž tě Hospodin, tvůj Bůh, vyhnal, a vrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, a budeš se svými syny naslouchat jeho hlasu ve všem, co ti dnes přikazuji, celým svým srdcem a celou svou duší, tu přivede Hospodin, tvůj Bůh, nazpět tvé zajatce a smiluje se nad tebou. Znovu tě shromáždí ze všech národů, mezi něž tě Hospodin, tvůj Bůh, rozptýlil. I kdybys byl vyhnán až na konec nebe, Hospodin, tvůj Bůh, tě odtamtud shromáždí a přivede tě odtamtud.

Ef 4,30-5,2

Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení. Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy. Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou.

Jan 10,11-16

Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, (jak) vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk ‒ a vlk je uchvacuje a rozhání – vždyť kdo je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.

KÁZÁNÍ:

Když jsem se ptal jedné své neteře, která je členkou Sinčchondži proč nejdou evangelizovat mezi nevěřící a proč především katolíky a další křesťany lákají do svého spolku, tak mi řekla: „No, přece, když Pán Ježíš posílal apoštoly, tak jim říkal: Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského.“ (Mt 10,5n) Já se tedy nepovažuji za ztracenou ovci a pokud mne členové sekty Sinčchondži za ztracenou ovci považují, tak je to jeden z podstatných důvodů, proč není možný ekumenismus s tímto společenstvím.

→ Ovšem také my katolíci jsme dlouhou dobu považovali křesťany jiných církví za ztracené ovce a někdy je za ty ztracené ovce považujeme i dnes. Kristova slova z dnešního evangelia: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince.“ Vztahujeme dost často na křesťany jiných církví. Asi je možné zde vnímat, že Ježíš zde poukazuje na ty, kteří nejsou součástí židovského národa, a přesto jsou přivedeni do jeho stáda, což je většina z nás. Možná zde můžeme vidět i všechny lidi, kteří Krista neznají, ale nakonec se do nebe dostanou díky Pánu Ježíši a budeme tvořit jedno společenství.

→ My křesťané různých církevních denominací, ale tvoříme jedno stádce již teď. Všichni se hlásíme k Pánu Ježíši a tím pádem patříme k sobě hlouběji, než si myslíme. Ovšem byli jsme rozptýleni pro svou pýchu a pro mnohé další hříchy. Naše myšlenky, pojmy, slovníky, zvyky, … nás rozptýlili tak, že si myslíme, že už věříme v něco zcela jiného a že naše církve jsou nespojitelné.

→ Rozdíly samozřejmě existují, a to nejen vnější nebo v používání slov. Na druhou stranu jsme si často mysleli, jak věříme jinak a ukázalo se, že jen jinak rozumíme nejrůznějším pojmům. Například nám trvalo skoro 500 let než jsme zjistili, že ohledně ospravedlnění věříme my a evangelíci stejně a se starými východními církvemi jsme po 1500 letech přišli ta to, že ohledně osoby Ježíše Krista věříme stejně. Možná se časem ukáže, že ani v pojetí církve, eucharistie a úcty ke svatým nejsou mezi námi nepřekročitelné rozdíly. II. vatikánský koncil také připomněl, že existuje určitá hierarchie pravd a že ne všechny pravdy víry jsou stejně důležité a je úžasné, že na těch nejdůležitějších věcech, jak je recitujeme ve vyznání víry se všichni křesťané shodnou.

→ V úsilí o jednotu křesťanů ovšem nejde jen o věroučné sbližování. To nejdůležitější je vzít vážně, co jsme slyšeli od apoštola Pavla: Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte. Někdy je daleko náročnější jednota mezi křesťany, kteří chodí do jednoho kostela, a musí spolu řešit spoustu konkrétních věcí než mezi křesťany různých církví, kteří se sejdou pár krát do roka a nemusí řešit, co s farou, co s kostelem, co s tím nebo oním problémem, jak má být dlouhé kázání, které akce konat, …

→ Někdy se s určitým pohrdáním vyslovujeme o křesťanech z jiných církví, že pokud se na něčem neshodnou, tak si hned založí jinou církev. Nejednáme ale často podobně? Když nastane problém, tak začneme jezdit do jiné farnosti. Vůbec neodsuzuji ty, kdo jezdí do jiné farnosti. Nevím, co prožili, nechodil jsem v jejich mokasínech. Možná se setkali s pýchou, arogancí, nepochopením či nepřijetím, před kterým bych i já utekl. Jde mi jen o to, aby zkušenost s tím, jak je to někdy ve společenství církve těžké nás vedla k pochopení různých rozdělení mezi křesťany v dějinách i dnes.

→ Nemusíme se tedy sjednotit úplně ve všem a vše vnímat naprosto stejně. Vždyť i mezi katolíky jsou obrovské rozdíly. Jde o to, abychom přijali, že křesťan z jiné církve opravdu není ztracená ovce, ale patří ke stejnému stádu. Nemusím ho obracet na pravou víru, protože možná žije víc duchovně než já. Jde o to skoncovat se zahořklostí, hněvem, hádáním, nactiutrháním, být k sobě dobří. Dovolit Duchu sv., aby nás znovu spojil v jedno společenství. To znamená napodobovat Boha jako jeho milované děti – znovu se stát dětmi – oživit v sobě pokoru a naprostou důvěru v Boha.