Při posledním sčítání lidu vzrostl počet těch, kteří se hlásí k víře, ale nehlásí se k nějaké konkrétní církvi. Je to pochopitelné hned z několika důvodů. Konkrétní organizace s sebou nese pravidla a požadavky, ale také jsou v ní lidé a ti mají své chyby, slabosti a hříchy. Tak je to v církvi už od začátku. Pán Ježíš si vybral Šimona Petra, přestože mu oprávněně namítal: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“

→ Když slyšíme dnešní evangelium, tak máme pocit, že se Pán Ježíš a Šimon potkávají poprvé. Ovšem pokud se podíváme do Lukášova evangelia, tak již v předchozí kapitole Kristus přichází k Šimonovi přímo do domu, a dokonce mu uzdravuje tchýni. Ona je pak obsluhovala, což znamená, že spolu jedli a pili a jistě lecos probrali a trochu se poznali. Šimon tedy dobře věděl, že Ježíš není rybář ale tesař, ale také byl svědkem minimálně jednoho jeho zázraku.

→ Za jakých okolností nastupuje Ježíš na Šimonovu loď? Rybáři se vrací po noční, unavení, hladoví, nevyspalí a najednou vidí, jak Ježíš – kterého minimálně Šimon již znal – stojí na břehu a lidé se na něho tlačí. Evangelista píše pak jen: Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi. Přijde mi nepravděpodobné, že by Kristus na tu loď vstoupil, aniž by žádal Šimona o dovolení. Já si dokonce myslím, že ho Petr na tu loď pozval.

→ Teď si to představte, člověk unavený po celonoční práci, který už myslí na to, jak je v posteli, aby alespoň na chvíli zapomněl, že celou noc makal a bylo to úplně k ničemu. Dokončuje poslední úkol – pere sítě – a teď ho napadne, že by mohl pozvat Ježíše na loď, aby se lidé na něj nemačkali, a přitom ho dobře slyšeli a Pán Ježíš si k tomu mohl sednout. Na tomhle skutku lásky stojí církev stejně jako na Petrově vyznání u Césareje Filipovy. Petr byl zbrklý, někdy smýšlel příliš přízemně, ze zbabělosti zapřel Krista, ale dokázal mít rád. I když už padal na ústa, tak nabídl Ježíši svou loď, pozval ho dál, nabídl místo k sezení, zapomněl na sebe a na svou únavu.

→ Ještě další mimořádnou věc Šimon udělal potom, když Ježíš přestal mluvit. Zajel s lodí na hlubinu a ty čerstvě vyprané sítě spustil do Genezaretského jezera. Neudělal to kvůli tomu, že by si myslel, že nějaký nazaretský tesař rozumí rybolovu, ale už byl svědkem uzdravení své tchýně a věděl, že Ježíš to neříká jen tak. Poznal moc Kristova slova, a proto odpovídá: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“

→ Na Božím slově a na skutcích lásky stojí společenství církve. Ano, Šimon Petr je člověk hříšný, a přece ho Kristus vybral, aby lovil lidi. A když ten den již podruhé přirazili s loďmi k zemi, tak nejdou domů, aby si už konečně lehli, ale nechali všeho a šli za ním. To prosím není výzva k tomu, abychom zanedbávali odpočinek. Ale jsou chvíle, kdy Boží volání nesnese odkladu, kdy člověk svým váháním riskuje, že prováhá ten správný okamžik, kde je nám Ježíš nablízku.

→ Církev to pro mne nejsou skandály zneužívání, lidé machynující s majetkem nebo preláti hrající si na bohy. To je dílo lidí a dílo ďáblovo. Církev pro mne nejsou ani krásné kostely, posvátné obrazy, starobylé kláštery. Z toho nakonec nezůstane kámen na kameni. Církev to je společenství lidí shromážděných okolo Pána Ježíše. Společenství spolu s apoštoly a Petrem – se všemi jejich chybami a hříchy. Je to společenství, které je dnes stejně jako tenkrát založeno na jasné odpovědi: „Ale na tvé slovo …“ a na dobrých skutcích často skrytých zrakům lidí i objektivům televizních kamer.

→ Je to společenství, které stojí a padá na obětavosti dnešních Šimonů, kteří po náročné šichtě nepřestávají sloužit Pánu Ježíši a hledají cesty, jak mu pomoci, aby i dnes mohl hlásat své slovo. Je založeno na nezištné pomoci kostelníků a kostelnic, varhaníků a varhanic, katechetů a katechetek a na službě mnoha dalších bezejmenných a skrytých lidí. Jsou to lidé, kteří také mají své chyby, ale mají také v srdci lásku a proto jim patří dík, proto se hlásím nejen ke Kristu, ale i k jeho Církvi.