Sotva přešla pandemie covidu, tak začala válka na Ukrajině. Ceny benzínu, energií i obilí prudce stoupají. Nikdo neví, kdy ta válka skončí a zda se tento konflikt nerozšíří dál. Třetí světová válka ještě asi nikdy nebyla tak blízko, a to bez ohledu na to, zda jí někdo bude říkat třetí světová speciální vojenská operace. Lidé hledají své jistoty ve vztazích s blízkými, ve své práci a díky Bohu mnozí a mnozí také v lásce k druhým. Vlna solidarity, kterou tato válka zvedla mi dává velkou naději. Nemohu sice ignorovat ty, kteří jedou dál jako by se nic nestalo, ani ty, kteří by nejraději uprchlíky z Ukrajiny poslali zase o dům dál, ale potěšením je, že takových lidí je skutečně minimum. Zatím!

→ Zatím má ještě drtivá většina lidí sílu si něco odříci, aby pomohla druhým, ale to člověk ze svých sil zvládne opravdu jen na čas. Sebezápor nebo chcete-li půst a dobré skutky neboli almužna nemohou dlouhodobě existovat bez modlitby. Teď nemyslím jen modlitbu, při které si člověk klekne nebo sepne ruce, teď myslím na jakoukoli modlitbu, kdy člověk vstupuje do kontaktu s Láskou s Dobrem, které ho přesahuje. Tedy i na modlitbu těch, kteří by se nikdy nepřihlásili k nějaké církvi, a přesto si dovolím tvrdit, že jsou hluboce věřící.

→ Pouze evangelista Lukáš zmiňuje v úryvku o proměnění Páně: „vystoupil s nimi na horu pomodlit se“ a „když se modlil“. Celá ta událost na hoře Proměnění je vlastně modlitba – opravdová modlitba. Obecně se má za to, že to, že na horu Proměnění vzal Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana, je dáno Kristovým rozhodnutím, vždyť už předtím vybral tyto tři, aby byli svědky vzkříšení dcery Jairovy. Já si ale představuji, že Ježíš se pod tím kopcem zeptal apoštolů: „Tak kdo chce jít se mnou nahoru?“ a tito tři se rozhodli, že půjdou s Kristem – ostatní nechtěli.

→ Modlitba je to, do čeho se nám často nechce. Večerní modlitbu odkládáme často až na chvíli těsně před usnutím, ranní modlitbu někdy nestihneme vůbec. Během dne musíme řešit důležitější věci než se modlit. Samozřejmě, že jsou situace, kdy vyhledáváme modlitbu, jsou křesťanské akce, kde se modlíme dlouho a rádi. Máme svá oblíbená poutní místa, kde se k modlitbě nemusíme nutit. Ovšem často se rozhodnutí pro modlitbu podobá rozhodnutí výstupu na vysokou horu během parného dne, v pravé poledne.

→ Zaposlouchejme se teď znovu do toho, co říká Petr na hoře Proměnění: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Apoštolové jsou možná trochu ustrašeni, jak píše Marek, ale rozhodně jsou šťastní. Je jim tam dobře a chtějí tam zůstat. Stany jsou pak nejen místo pro přespání, ale především vzpomínka na putování Izraele pouští, kdy zakoušeli Boží blízkost, kdy zažívali, že se Hospodin o ně stará.

→ Ne, není hříchem, když se člověku nechce modlit. Já si totiž myslím, že ani Petrovi, Janovi a Jakubovi se na tu horu moc nechtělo. Hříchem je své nechuti podlehnout a nepřijmout Boží pozvání k modlitbě. Někteří z nás máme tu výhodu, že si můžeme časy k modlitbě poměrně pravidelně stanovit. Mnozí tuto možnost nemáte anebo jen velmi omezenou. Všichni, ale můžeme být pozorní na ty okamžiky, kdy nás Ježíš zve k modlitbě, kdy nás zve na vysokou horu, abychom vystoupili nad všechny ty běžné problémy a pobyli v Boží blízkosti. Nepropásněme ty okamžiky, kdy nás Bůh tak jako Abraháma vyvádí ven a zve nás, abychom pohlédli na nebe. Ano jak je někdy důležité vyslyšet slova žalmisty: „Pohleďte k Hospodinu, ať se rozveselíte.“ (Žalm 34,6)

→ Postní doba bez modlitby je tou nejsmutnější dobou. Sebezápor a dobré skutky bez modlitby jsou možné jen ve chvilkové euforii. Život bez modlitby je jako svět bez východů a západů slunce. Když mě někdy při modlitbě napadají výčitky, zda bych neměl pracovat, tak si říkám, ale k čemu by byl farář, který by se nemodlil. A můžeme říct: K čemu je křesťan, který se nemodlí. Ve světě se děje tolik zla, že bychom nejraději zavřeli oči, ale je i jiná cesta: „Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy …“ a při tomto pohledu nabrat sílu, abychom poslouchali vyvoleného Božího Syna.