Čerpáme vodu z nejrůznějších studní. Neboli štěstí, pokoj, uspokojení nám přinášejí nejrůznější věci: naši kamarádi a přátelé, naši příbuzní, naše práce, naše koníčky, místo, kde bydlíme, věci, kterými se obklopujeme, naše úspěchy, získávání nových poznatků a dovedností, knihy, filmy atd. Ve čtvrtek 24. února mnoha našim bratřím a sestrám na Ukrajině někdo tyto studny zasypal. A oni ze dne na den přišli o svůj dům, o svou práci, o své koníčky, o mnoho věcí a utekli, aby si zachránili holý život. Ocitli se v zemi, kde neumí jazyk a své vzdělání často nemohou uplatnit. Mnohdy přišli i o své přátele, mnohé ženy jsou zde bez mužů. Kde hledat štěstí, když dosavadní život zničili rakety a bomby agresora? Co zůstává, když se všechno bortí?

→ Ovšem i v této situaci nám Ježíš opakuje: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Možná až tváří v tvář válce, která je tak blízko, tváří v tvář uprchlíkům, kteří přišli o všechno, začínáme více chápat, co to znamená, že Bůh je ten ideál, který nemohou zničit žádné bomby. Náš vztah s Kristem je tím pramenem vody tryskající do života věčného.

→ V dnešní době sice ubývá křesťanů, ale neubývá těch, kteří žízní po duchovních hodnotách, po něčem, co je přesahuje. Člověk není schopen ze svého srdce vykořenit touhu po štěstí. Sice je schopen tuto touhu na chvíli zaplnit hmotnými věcmi, prací, studiem atd.; ale nakonec každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Mnozí pak hledají naplnění v nejrůznější duchařině a věcech, které mohou být velmi nebezpečné, protože se otevírají působení ďábla. Ano, je to nebezpečné a někdy je to vinou těch lidí, že hledají duchovní naplnění, které je k ničemu nezavazuje. Není to ovšem často také naší vinou, že jsme jim nenabídli vodu, po které by již nežíznili, že jsme nevydali svědectví o naší víře, že jsme zamlčeli radostnou zvěst evangelia?

→ Někteří lidé i v naší západní civilizaci, pak hledají naplnění ve východních náboženstvích. Východní náboženství sami jsou pak výsledkem lidského hledání a způsobem, jak se vyrovnat s utrpením nevinných, lidskou smrtelností a hledání smyslu života. Svým způsobem jsou lidsky geniální – ale jen lidsky – křesťanství není jen nějaké náboženství, které by bylo plodem lidského hledání a k mnoha odpovědím na základní otázky přidalo jednu další.

→ Křesťanství to je Bůh, který hledá člověka. Bůh, který se stává člověkem v Ježíši Kristu. Bůh, který přichází ke studni u samařského města Sychar. Bůh, který má žízeň po mé lásce. Bůh, který má žízeň u studen našeho světa, a tím nám ukazuje, že žádné náhražky nemohou zahnat naši žízeň po štěstí. Bůh, který na kříži vykřičel to své „Žízním!“ do celého světa. Tento výkřik pak po mnoha stoletích nově zachytila matka Tereza z Kalkaty a stal se tak inspirací pro veškerou její činnost i činnost mnoha sester její kongregace a mnoha dalších.

→ Víte, říkám si, že Pán Ježíš byl také pravý Bůh a mohl si vybrat s kým se u té studny setká. Tak proč se setkal s ženou, která měla pět mužů a teď žije s někým, kdo není její muž? Asi to byla žena, která měla v srdci velkou touhu po lásce, po štěstí, po naplnění – zkrátka žena, která měla velkou žízeň. Měla mnoho hříchů, udělala mnoho chyb, ale měla v srdci velkou touhu po dobru, byla ochotná naslouchat Kristu, ptá se Ježíše … a tak nakonec jde a zvěstuje: „Snad je to Mesiáš?“

→ Poděkujme Pánu Ježíši, že se s námi setkal, že nám dal živou vodu a my už nemusíme hledat štěstí a naplnění života někde jinde. Dál zůstáváme lidé chybující a hříšní, ale našli jsme ideál, který žádné rakety ani bomby nemohou zničit: Náš vztah s Kristem! Ježíš se nám dává, aby on sám v nás se stal tím pramenem vody tryskající do života věčného. V Ježíšově probodeném milujícím srdci, ze kterého tryská voda a krev, ze kterého tryská Boží láska k člověku, Boží láska ke mne, tam je moje místo – nyní, zítra i navěky.