Myslím, že to bylo ve středu 9. března, kdy mne přes jednoho známého volá Ukrajinka, která žije v Nymburce 30 let, zda bych neměl pokoj pro její příbuzné z Charkova. Říkám, že žádný farní byt v tuto chvíli volný není, ale ona opakuje, že stačí jeden pokoj.

→ Pokoj – jak krásné české slovo pro místnost. Vyjadřuje zkušenost našich předků, že největší klid a pokoj máme v místě, kde bydlíme, mezi čtyřmi stěnami, za zavřenými dveřmi a případně ještě obehnaném hradbou. Naše zkušenost je ta, že pokud vládne pokoj v místě, kde bydlíme, tak jsme schopni zvládat různé nepokoje ve světě kolem. Ovšem také víme, kolik hádek, nepokojů a násilí se odehrává v našich domovech, v našich pokojích.

→ Ježíšův pozdrav v den zmrtvýchvstání – jeho první pozdrav po vzkříšení, který adresuje 10 apoštolům zní: „Pokoj vám!“ Je to tradiční židovský pozdrav, kde pokoj nevyjadřuje jen nějaký klid, ale zahrnuje v sobě všechno dobré. V Ježíšových ústech, ale tento tradiční pozdrav dostává nový význam. Už to není jen přání „pokoj kéž je s vámi“, ale konstatování skutečnosti: „pokoj je s vámi“. V něm je náš pokoj, jak napsal apoštol Pavel. (Ef 2,14)

→ Ježíš apoštoly znovu zdraví: „Pokoj vám!“ a pak jim dává Ducha Svatého a svěřuje moc odpouštět hříchy. Kristus nám ukazuje, že nezbytnou podmínkou opravdového pokoje, který v sobě zahrnuje všechno skutečné dobro, je odpuštění hříchů.

→ Odpuštění hříchů nám získal Kristus svou smrtí a svým vzkříšením a skrze lítost z lásky k Bohu je přístupné nám všem. Ovšem vzhledem k tomu, že naše lítost není vždy jen čistě z lásky k Bohu, tak je dobře, že ve spojení se sv. zpovědí stačí i nedokonalá lítost. Ke svátosti smíření ovšem nechodíme jen kvůli odpuštění hříchů. To je určitě důležité, ale pokud by šlo jen o odpuštění hříchů, tak by to bylo málo. Zaposlouchejme se někdy do slov rozhřešení: „… Ať Vám skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní Vás pokojem …“ Ve svaté zpovědi se především setkáváme s Kristem, který nás zdraví „Pokoj vám!“ a dává nám vše dobré – stává se naším pokojem.

→ Lidé si někdy myslí, že budou šťastní, když budou mít to nebo ono, když dosáhnou tuto metu, když se jim podaří tato věc. Ano z různých úspěchů a věcí máme chvíli radost, ale pokoj se nedostavuje. Někdo si myslí, že bude šťastný, když bude mít klid od toho nebo onoho člověka, když bude mít za sebou tento úkol. Je pravda, že na chvíli možná přijde určitá úleva, než se zase objeví jiný problematický člověk a jiný náročný úkol. Pravý pokoj může dát pouze Pán Ježíš, pravý pokoj můžeme zakusit jedině v jeho blízkosti.

→ Někdo ovšem může mít pocit, že do Kristovi blízkosti nepatří, že se choval hrozně, že je velký hříšník. Tento pocit může být i odůvodněný, protože ten člověk možná skutečně dělal strašné věci. Jenže Boží milosrdenství je větší než naše viny. Jak říká žalmista: „Hospodine, tvé milosrdenství sahá až do nebes, tvoje věrnost až k oblakům.“ (Ž 36,6)

→ Slavíme neděli Božího milosrdenství. Úžasnou slavnost, kdy si připomínáme, že neexistuje hřích, který by zde na zemi nemohl být odpuštěn, pokud člověk opravdově lituje. Kdy se radujeme z toho, že zde na zemi neexistuje člověk, který by nepatřil do Ježíšovi blízkosti, pokud to doopravdy chce. Kdy každý, kdo po tom touží, může zaslechnout Kristův hlas: „Pokoj vám!“ a otevřít se veškerému dobru, které nám přináší Pán Ježíš zmrtvýchvstalý.

→ My někdy zůstáváme v těch svých pokojíčcích za zavřenými dveřmi. Schováváme se podobně jako apoštolové před židy. Zkusme se otevřít Kristu. Dovolme mu, aby se stal naším pokojem. Kolik věcí nás někdy vyvede z rovnováhy, co všechno nás rozhodí. Jsme zkrátka jen lidé. Ovšem jsme pozváni k tomu, aby nás naplnil pokoj Krista Ježíše, aby on sám se stal naším pokojem.