Jmenování nového pražského arcibiskupa mnohé překvapilo. A to i ty, kteří se v církevním prostředí dost vyznají. Někteří se ptají, zda neměl být jmenován někdo mladší, kdo by dal delší perspektivu, různým změnám v pastoraci. Jiní si říkají, proč se naším arcibiskupem nestal někdo, kdo by byl více manažer a prohloubil reformní kroky ve správě církevního majetku. Dalším je otce arcibiskupa líto, že se ve svém věku musí stěhovat z Moravy do Prahy, a nerozumí tomu.

→ Jenže papež František a jeho spolupracovníci podle mne nesledovali v první řadě to, aby se pražským arcibiskupem stal ten nejschopnější manažer, nejlepší pastoralista nebo nejobratnější vyjednávač se státem, ale hledali toho, kdo by nejvíce napomohl žít Ježíšovo slovo: „… ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ A nakonec mezi všemi kandidáty zvítězil ten, který má možnost přispět k jednotě místní církve a tím i přispět k tomu, abychom zase vydávali společné svědectví o Pánu Ježíši a nezabývali se jen sami sebou a svými problémy.

→ Já mám na otce arcibiskupa Jana Graubnera ještě jednu osobní vzpomínku. Když byl před 31 lety Světový den mládeže v Czenstochowé, tak tam měl jednu katechezi o Boží vůli zakončenou otázkami. Nevím už, co to bylo za otázky, ale vím, že zpochybnili mé jistoty, co mám v životě dělat. Pomohli mi otevřít se tomu, co po mně chce Bůh. Při mši sv., která pak následovala, jsem jasně cítil, že mne Bůh volá ke kněžství. Otec arcibiskup Jan mi tehdy pomohl rozhodnout se pro Boží vůli a jít do semináře. Věřím, že i jeho příchod do Prahy je Boží vůli a jeho poslušnost k Boží vůli je pro mne znovu příkladem.

→ Určitě s příchodem nového arcibiskupa nebude vše ideální a různé problémy a obtíže budou. Nezmizí rozdílné názory a nepřestanou různá pnutí. Přesto si myslím, že jmenováním nového arcibiskupa dostáváme důrazné upozornění, jak je důležitá jednota a poslušnost Boží vůli. Děkuji papeži Františkovi za tento překvapivý krok, děkuji otci arcibiskupu Janovi, že ho přijal.

→ Vždycky mne fascinovalo, jak se dokázali domluvit apoštolové na prvním sněmu v Jeruzalémě. Také měli nejrůznější názory na to, zda pohané musí napřed přijmout celý Mojžíšův zákon nebo ne. Někteří zastávali to, že je potřeba vše přijmout, a jiní věděli, že mnoho věcí byli jen zvyklosti a předobrazy, které teď už nemají žádný význam. Nejkonzervativnější postoj asi zastával Jakub, když mimo jiné řekl: „Jenom jim písemně nařiďme, aby se vyvarovali všeho, co je poskvrněno modlářstvím, dále smilstva, masa z udušených zvířat a požívání krve.“ (Sk 15, 20) Apoštolové nakonec tento jeho názor přijali, zatímco my si dnes klidně dáme černou polívku na zabíjačce a neděláme tím nic zlého. Tenkrát ovšem toto rozhodnutí zachránilo jednotu církve.

→ Je několik málo skutečností, které tvoří jádro naší víry. To, co vyznáváme v nicejsko cařihradském vyznání víry, v nauce o svátostech a v morální teologii. Je mnoho dalších věcí, které mohou být tak nebo onak. Je pro nás důležitější, zda prosadíme svůj názor, své „úžasné objevy“, nebo je pro nás důležitější jednota církve a plnění vůle Boží?

→ Pán Ježíš prosí za jednotu apoštolů a také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří. Po Ježíšově nanebevstoupení se apoštolové modlí a očekávají Ducha svatého. Nechají se vést Boží vůlí, i když to skoro pro všechny znamená zemřít mučednickou smrtí. Usilují o jednotu, i když musí ustoupit od svých představ. Jejich závěrečné rozhodnutí na Jeruzalémském sněmu neznamená jen to, že se křesťanství nestane malou sektou v rámci židovství, ale také zachování jednoty. Díky jednotě církve a poslušnosti k Boží vůli, se pak navzdory pronásledování, šíří víra v Krista v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země. (Sk 1, 8) A to pěkně prosím pod vedením rybářů, bývalého celníka a podobných biskupů.

→ To, že papež František tolik mluví o synodalitě, neznamená, že by nějaká schůze nebo nějaký dokument toho mnoho změnil. Synodalita totiž znamená kráčet společně a pro křesťany to znamená kráčet společně za Ježíšem. Tedy v podstatě úsilí o jednotu a poslušnost k Boží vůli. Kéž v tom dokážeme být stejně odvážní jako apoštolové, aby se víra v Krista znovu šířila i v tom našem konci země.