Kdo je pro nás Bůh? Kdo je pro mě Bůh? Ano, možná bychom řekli tak jako Maruška z pohádky, že máme Boha rádi víc než sůl, ale kdo je pro mě Pán Bůh doopravdy? Jaký je můj vztah k Bohu? Pro mnoho křesťanů je Pán Bůh něco mezi starostou a šéfem v práci. Samozřejmě je to dobrý starosta a výborný šéf, ale pořád je to někdo tak trochu vzdálený. Někdo, od koho si držím odstup; někdo, s kým mohu jít na slavnostní recepci, ale nepokecáme jen tak u kafe ani si nezajdeme na pivo. Někdo, kdo je především svatý, vyvýšený nad nebesa.

→ Jenže, jak jsme slyšeli, tak jsme nedostali ducha otroctví, že bychom museli znova žít ve strachu. Dostali jsme však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti. Není to úžasné Bůh není náš šéf, ale je to táta. Mám pocit, jakoby se tak důvěrného oslovení „abba“ – táto, tatínku zalekl i sám apoštol Pavel a tak v řeckém překladu tohoto hebrejského slova raději píše „ho patér“ – otče. Jenže Bůh není jen nějaký náš úřední nebeský Otec, ale je to skutečně náš táta, náš tatínek – někdo dokonce mnohem bližší než tatínek.

→ Tady si najednou uvědomujeme, že my křesťané nemáme mít nějaký neurčitý vztah k Bohu, ale že máme usilovat o osobní hluboký vztah ke každé ze tří Božských osob. Bůh Otec je náš tatínek a my jsme jeho děti. A jak pokračuje apoštol Pavel, jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Tedy Ježíš je náš bratr nebo možná spíš bráška. Jistě Kristus je Pán pánů a Král králů, ale to neznamená, že by nebyl naším bráškou, někým, kdo nám je neskutečně blízko.

→ A v těchto souvislostech se vzhledem k dnešní slavnosti nabízí otázka a kdo je pro nás Duch sv.? V tom dnešním evangeliu ho Pán Ježíš hned dvakrát nazývá přímluvcem. To řecké slovíčko paraklétos se dá přeložit také jako zastánce, pomocník, utěšitel. Já se pak ptám: Kdo je můj zastánce, pomocník, přímluvce, utěšitel? To je přece kamarád, to je opravdový přítel. To je ten, kdo nás vždy povzbudí, kdo se nás zastane i ve chvíli, kdy jsou všichni proti nám, kdo se nikdy nepřidá k těm, kdo nás pomlouvají a kdo nás má rád i tehdy, když zrovna neprožíváme to nejlepší období života a dopouštíme se chyb a hříchů. Duch sv. je ten nejlepší kamarád, kterého máme, skoro vždycky přinese nějaké dárky, ale především On je tím nejúžasnějším darem.

→ My jsme si to paraklétos přeložili do latiny jako ad-vocatus. A vnímáme Ducha sv. především jako našeho přímluvce a obhájce, jako našeho advokáta. Nic proti tomu, jenže to je jen část pravdy. Asi není náhodou, že latinský překlad bible Vulgata zde slovo ad-vocatus nepoužívá ale i v latině píše paracletus a v hymnu k Duchu sv. zpíváme: „Božský Utěšiteli, něžný duší příteli …“

→ Pro mnoho křesťanů je Bůh Otec jakýsi ředitel, Bůh Syn především Pán a trochu nevlastní bratr a Duch sv. je právě ten advokát ex offo. Věřím, že i tito lidé budou spaseni a že jim tyto vztahy k osobám nejsvětější Trojice pomáhají být dobrými lidmi. Myslím si ovšem, že nás Bůh zve k něčemu daleko lepšímu, a to nejen jednou v nebi ale už dnes: Bůh Otec je Abba – Taťka, Bůh Syn je bráška a Duch sv. je ten nejlepší kamarád, kámoš, přítel.

→ To vůbec neznamená, že bych k Bohu ztratil úctu. Já si svého táty, mámy, svých sester a svých kamarádů vážím, a Boha si vážím ještě mnohem víc, protože je to můj Stvořitel, můj Spasitel, můj Bůh. Jenže např. 80 % Britů si váží Alžběty II. a přesto k ní nemají bližší vztah. Bůh Otec pro mě není něco jako Alžběta II. je daleko mocnější, a přitom daleko bližší. Poklekám před nejsvětější Trojicí, padám k zemi před Otcem, Synem a Duchem sv. A stejně je to můj Taťka, Bráška a Kámoš a při každé mši sv. dvakrát líbám oltář, abych na to nezapomněl. To nelíbám dřevo nebo kámen, to se zdravím s Kristem – s bráškou.