Také se vám ve škole stávalo, že jste věděli skoro všechny odpovědi na otázky, které dostávali vaši spolužáci, ale nevěděli jste odpověď na otázku, kterou jste dostali vy sami? Také je vám daleko jasnější, co by všechno měli dělat ti druzí, jak by se měli chovat, než to, co byste měli dělat vy sami? Také Martě bylo zcela jasné, co by měla dělat Marie, a proto se obrací na Ježíše: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“

→ A Ježíš v tuto chvíli neřekne Marii nic, ale pomůže Martě sám. Ta, jeho slova „Marto, Marto …“ vnímáme obvykle jako výčitku, ale možná je to spíše volání – povolání Marty – k něčemu hlubšímu a většímu. Marto, nemusíš si dělat starosti, jak budeš přede mnou vypadat, nemusíš se bát, co si pomyslím o tvé pohostinnosti, nemusíš se znepokojovat pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba.

→ Tady Ježíš nic neříká proti pohostinnosti a lásce k bližnímu. Uvědomujeme si, jak je pohostinnost důležitá a dnešní čtení, jak Abraham hostil v Mamreově doubravě Hospodina, to ještě podtrhuje a zdůrazňuje. A před týdnem jsme z Lukášova evangelia slyšeli úryvek, který bezprostředně předchází tomu dnešnímu: podobenství o milosrdném Samaritánu. Kdy Pán Ježíš sám říká o lásce k bližnímu a o tom, že každý člověk je můj bližní. Problém Marty není její pohostinnost, ale to, že se znepokojuje pro mnoho věcí, to jakou obrovskou důležitost dává vnějším a materiálním věcem. Marta v tuto chvíli myslí spíš na sebe a na to, jak bude vypadat před hostem, než aby myslela na hosta a na to, z čeho bude mít radost host.

→ Ale co to tedy je to jediné potřebné ten nejlepší úděl? Evangelium to říká jasně: to je to, co si vybrala Marie. Ovšem, co si vlastně vybrala Marie? Vybrala si sedět a nic nedělat? Ne. Vybrala si naslouchat Ježíši! Rozhodla se pro Ježíše! Spolu s Ježíšem zvolila vše: jeho království, jeho vůli, zvolila to, co zůstává, rozhodla se pro podklad, který nemohou ukrást zloději, rozežrat rez nebo zničit moly.

→ Marta dělá mnoho věcí, ale věcí, které po ní Ježíš nechce, nechává se strhávat proudem toho, co si myslí, že je všechno potřeba. Také my se docela často necháme plně zaměstnat věcmi, které ve skutečnosti vůbec nejsou potřeba a jednou skončí spolu s námi. Dovolme Pánu Ježíši, aby i nás osvobodil od myšlenky, že my jsme ti nezastupitelní, kteří musí všechno zachránit. Otevřme svá srdce Kristu!

→ Ten nejlepší úděl není něco, co by bylo vyhrazeno pro pár vyvolených. Všichni můžeme naslouchat Kristu, všichni se můžeme rozhodnout pro Ježíše. Nemusíme se honit jen za spoustou naléhavých úkolů, které se na nás valí, nebo-li jak se přiléhavě říká od čerta k ďáblu. Také my se můžeme posadit Pánu k nohám a poslouchat jeho řeč. To samozřejmě neznamená, že bychom nemuseli nic dělat, ale můžeme konat Boží vůli a ne naše nápady či v mnoha případech nápady těch druhých, kteří se nás někdy snaží doslova uštvat.

→ Jak často jsme těmi uštvanými Martami a myslíme si, že děláme ty nejdůležitější věci na světě, a přitom ztrácíme čas a honíme se za věcmi neužitečnými a marnými. Jak říká Kazatel: „Marnost nad marnost, všechno je marnost.“ (Kaz 1, 2) A Pán Ježíš nás upozorňuje na důležitý fakt: „Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku?“ (Mt 6, 27)

→ Dost často mám pocit, že těch věcí, které se na mě valí, je víc, než mohu zvládnout. Moc děkuji všem, kteří mi pomáhají, ale na prvním místě děkuji Pánu Ježíši, který i mne volá jménem a připomíná mi: „Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba.“ Stačí přece v přítomném okamžiku konat Boží vůli. Není to nejdůležitější, jak budu vypadat před druhými, zda všechno zvládnu na jedničku, zda si budu moci u všeho, co jsem si předsevzal odškrtnout, že mám splněno. Nejde přece o mě, ale jde o Krista! A tak přes veškerou svoji ubohost se chci v tuto chvíli rozhodnou pro Ježíše, pro ten nejlepší úděl, který mi nikdo nemůže vzít.