Kolik vás jede na farní tábor. To byla asi ta nejčastější otázka, kterou obvykle dostávám, když lidem říkám, že budeme mít farní tábor. Teď mnozí řeší kolik bude mladých na CSM v Hradci Králové. Počítáme účastníky poutí a snažíme se obhájit výsledky sčítání lidu. Já osobně patřím k lidem, kteří mají rádi čísla, ale také vím, že člověk není jen číslo a že není nejdůležitější kolik lidí se zúčastní té nebo oné akce. Možná bychom už konečně mohli poslechnout C. Carretta a přestat se počítat, vždyť Ježíš sám nám říká: „Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království.“

→ Skoro si říkám, jestli se úspěšná čísla nestala naším pokladem, tím jediným, co si v církvi ještě hlídáme. Kristus nás upozorňuje: „Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ A já se ptám: „Kde je náš poklad?“ – opravdu jím je Bůh? Záleží nám na tom, jak to vidí a vnímá Bůh? Jde nám o Boží vůli, o Boží plán s lidstvem? Žijeme opravdu z víry v Boha, tak jako Abrahám, který se nespoléhal na lidské jistoty, ale na Boha? Je pro nás vztah s Bohem skutečně tak důležitý, hýbe naším životem? Je to pro nás opravdu srdeční záležitost? Nejde nám možná daleko víc o nějaký úspěch, a to prosím i ve věcech nejsvětějších, když sčítáme návštěvníky mší sv., děti, které chodí na náboženství a účastníky nejrůznějších akcí.

→ Někdy se nám ale mezi těmi čísly vytratil člověk, ale řečeno slovy klasika: „Ne nějaký abstraktní, ale konkrétní lidé.“ Často se neptáme, kde je ten pán, co seděl v kostele přede mnou? Kde jsou ty dvojčata, co chodily na náboženství? Kde je ta paní, co byla tehdy a tehdy pokřtěná nebo biřmovaná?

→ Představte si maminku pěti dětí, které řeknou: „Čtyři Vaše děti budou v nebi.“ Nemyslím si, že by taková maminka byla šťastná, že by si řekla: „No, 4 děti to je slušný počet, 80 % je docela hodně.“ Nejspíš by se asi rozčílila a řekla: „Tak to tedy ne! Já chci, aby všechny moje děti byly v nebi, všechny jsou důležité, každé z nich mám ráda.“

→ Také Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy. Ano, náš Otec rozhodl, že nám dá království, – to je Boží záměr ale nevím, zda je to i naše volba, zda o takové království vůbec stojím. Často mi přijde, že chci být oblíbený, úspěšný, nemít zbytečné starosti, mít se dobře a jen občas se zapřít, abych se mohl mít ještě lépe. Nezdá se mi, že bych se příliš zajímal o každého člověka, kterého mi Bůh poslal do cesty.

→ Jenže to království, které mi Bůh nabízí není nějaký pohodlný život, ale poklad v nebi. A co je ten největší poklad v nebi? No, to je přece Bůh sám – žádný jiný větší poklad není. Bůh se nám rozhodl dát sám sebe! To je to království, které nic nepřebije, žádná vyšší karta není. Jenom tam, kde vnímám své přátelství s Bohem jako největší poklad, tak mám šanci tento poklad předávat dál a zajímat se o každého člověka, kterého mi Bůh pošle do cesty.

→ V jedné z knížek „Děti píší Pánu Bohu“ byla také věta: „Pane Bože, je pan farář Tvůj kamarád anebo se znáte jen pracovně?“ Já, myslím, že to není výzva jen pro faráře, ale pro nás všechny. Nestal se Bůh někdy pro nás jen jakýmsi šéfem, ale je opravdu náš kamarád, náš poklad? Poznáme to obvykle podle toho, že i ve chvílích, kdy se nám nedaří, kdy zažíváme neúspěch, kdy se čísla snižují, zakoušíme radost z Boží blízkosti a z toho, že ten nebo onen člověk našel cestu k Pánu Bohu nebo se třeba po letech ke Kristu vrátil.

→ Do Božích rukou svěřme všechno, co patří k našemu životu, tak jako to udělal Abrahám. Svěřme Pánu Ježíši všechny lidi, kteří nám přišli do cesty, a pamatujme zvláště na ty, kteří cestu ke Kristu ještě nenašli anebo ji ztrácejí. Zajímejme se více o konkrétní lidi a méně o čísla. Nedejme se odradit nebo znechutit tím, že je nás málo, protože to opravdu není až tak podstatné, jak nám připomíná Ježíš: „Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království.“