Mám pocit, že málokterou část evangelia berou křesťané tak opravdově a doslovně jako Kristovu výzvu: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo … Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo …“ Především se touto výzvou řídíme, když jdeme do kostela na mši sv. Samozřejmě si všímám toho, že za poslední dobu už přibylo těch, kteří to takto doslova neberou, ale stejně ta poslední místa jdou stále v našich kostelích na dračku.

→ Ovšem, co tím myslí Pán Ježíš, když nás varuje: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo … Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo …“? Na svatebních hostinách nebývají místa navíc, nehrozí, že by okolo ženicha a nevěsty bylo pusto a prázdno jako se to někdy stává v předních lavicích našich kostelů. Jít si sednout na poslední místo znamená nechat na hostiteli na ženichovi a nevěstě, aby ti určili místo, kde máš sedět. Není to místo, které sis vybral ty, ale které ti bylo určeno.

→ Na svatbách v dnešní době už obvykle bývají i cedulky se jmény. Tedy jít si sednout na poslední místo znamená hledat cedulku se svým jménem a tam se usadit. Kdo by Ježíšovu výzvu vzal doslova sedl si na nejvzdálenější místo, ale ne na místo, které mu nebylo určeno, tak Ježíšova slova špatně pochopil. To by nebyl výraz pokory, ale výraz pýchy, že své místo u stolu – své místo v životě – si určuji já, a ne ženich s nevěstou – a ne Bůh.

→ Pyšný není ten, kdo chce v životě něco dokázat, kdo se snaží využít schopnosti a talenty, které od Boha dostal, kdo ví, že něco umí, že je na něco šikovný, že jsou věci, které mu opravdu jdou. Pokora neznamená zapřít to, že umím hrát na kytaru nebo umím německy či něco jiného. Pokora je pravda. Pokora znamená přijmout dary a talenty, které mi Bůh dal, stejně jako přijmout to, co mi Bůh nedal. Pokora znamená přijmout ten úkol, a to místo ve světě, které mi od věků připravil Bůh, tak jako jmenovku u svatebního stolu.

→ Je dobře se podívat také na text, který Lukášově evangeliu předchází dnešnímu úryvku, kde ke konci 13. kapitoly zaznívá Ježíšův povzdech: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste.“ (Lk 13, 34b) Kristus nám s láskou připravuje naše místo ve světě, ale člověk se často bouří proti Božím plánům a chce si prosadit svou. Ježíš nám připravuje místo na hostině v nebeském království, ale i zde je v moci lidské svobody toto místo odmítnout a pozvání nepřijmout. Konec konců stačí se podívat na text, který v evangeliu následuje po dnešním úryvku. (srov Lk 14, 15 – 24)

→ Jak píše Tomáš Halík i wikipedie, tak opakem pokory může být „neustálé srovnávání sebe s druhými: ten je víc, ten je míň, v tomhle jsem byl zkrácen.“ (Tomáš Halík, Oslovit Zachea) Toto neustálé srovnávání vede opravdu k pýše a závisti, nepřináší pokoj ani radost. Naše laskavé a vlídné chování se omezí na úzký okruh příbuzných, přátel a vlivných lidí, protože co by si o nás řekli a jak bychom před nimi vypadali. Pak jsou tu ale žebráci a mrzáci, chromí a slepí, lidé bez vlivu a významu, ke kterým se chováme někdy hůře než k zvířatům.

→ A tak prosím Krista o sílu, abych se dokázal chovat vlídně ke každému člověku a abych ve svém životě bez zbytečných řečí a námitek přijal to místo, které mi Bůh připravil. Kéž vždy a za všech okolností dovolím Ježíši – tomuto ženichu na svatební hostině světa, aby mi řekl: „Příteli, pojď si sednout dopředu!“ Což obvykle neznamená nějakou lukrativní pozici v očích tohoto světa, ale spíše pít z kalicha utrpení spolu s Kristem.

→ Ten dnešní evangelní úryvek vynechal verše o uzdravení v sobotu, ale myslím, že není možné, abychom byli pokorní a spokojení na místě kam nás Bůh postavil, abychom dokázali mít nezištně rádi, bez toho, aniž by nás Ježíš uzdravil. Volám tedy: Kriste prosím uzdrav mě z mé pýchy a sobectví, uzdrav mě z mých neřestí a hříchů. Uzdrav mě navzdory tomu, že je sobota, protože jsem zapadl do jámy, ze které se sám nikdy nevyhrabu. Uzdrav mě!