Byly tyto biblické text: Ez 43,1-2.4-7a; 1 Kor 3,9c-11.16-17; Jan 4,19-24

Žijeme v době plné nejistot. Nikdo z nás si nedovedl představit pandemii, která zasáhne celý svět, a opatření, která zcela ochromí život společnosti. Málo kdo si dovedl představit válku takřka v sousední zemi a ekonomickou válku, která postihne celou planetu. Inflace láme všechny rekordy a je před námi zima, během které se asi moc neohřejeme, zvláště my, co je pro nás 18 nebo i 19 stupňů příliš málo. Přesto se naše kostely příliš neplní a lidé v Boží blízkosti svou jistotu nehledají. Také se občas ptáte proč?

→ Dovolím si dát vám jiné otázky. Jakou jistotu nám Bůh dává? Slibuje nám, že nebudeme nemocní a nebudeme trpět? Slibuje nám, že budeme mít vždy dost jídla, pití, oblečení, tepla a všeho ostatního? Nepopírám, že od Boha mnoho dostáváme, ale Bůh není automat na blahobyt. Bůh nám neslibuje, že vyřeší všechny naše problémy, ale jednu věc nám slibuje zcela jistě, že bude s námi. To, co prorok Ezechiel vztahuje na Jeruzalémský chrám: „Zde je místo, na němž budou spočívat chodidla mých nohou, kde budu navěky bydlet uprostřed synů Izraele“ – to Pán Ježíš rozšiřuje na celý svět: „Nastává hodina ‒ ano, už je tady ‒ kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě.“

→ Ezechiel žije v jednom z nejhorších období judských dějin. Žije v Babylónském zajetí od první deportace a zde slyší o pádu svatého města a zničení chrámu. Žije v době, kdy z pohledu mnoha židů bylo vše ztraceno a kdy se zdálo, že Bůh svůj lid nadobro zavrhl a opustil. Přesto v závěru knihy proroka Ezechiela čteme o suchých kostech, které se probudí, o konci zajetí a obnově chrámu. Zaznívá zde slovo naděje, že Hospodin zase bude žehnat svému lidu.

→ Ezechiel sice váže zjevení Boží slávy na chrám a na jeho obnovu, ale znamená to, že Hospodin v Babylónském zajetí svůj lid opustil? Rozhodně ne, uvědomujeme si, že právě v Babylónii udělá Izrael novou zkušenost, že Bůh je s námi všude.

→ Během Babylónského zajetí se tvoří duchovní společenství, které časem povede ke vzniku synagóg. Zde nabývá nového významu Boží slovo, protože není možné přinášet oběti v chrámu. V době, kdy se zdálo, že Bůh svůj lid nadobro zavrhl a opustil, se k němu Hospodin naopak sklání novým a daleko hlubším způsobem. Začíná se přibližovat čas, kdy mnozí poznají, že Boží blízkost není omezena na to nebo ono místo, ale kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě, protože Bůh je duch.

→ Jenže jestli je to tak, pokud je Bůh s námi všude, tak proč křesťané nastavěli tolik kostelů, kaplí a kapliček? Proč dnes slavíme posvěcení našeho kostela? Proč jezdíme nebo chodíme na poutní místa? Proč se ke mši sv. nescházíme po domech nebo v tělocvičně? Protože jsme lidé. Lidé, kteří nemají jen duši, ale i tělo, a svět vnímají skrze smysly. Ano, Bůh je s námi všude, ale pro nás je důležité určité prostředí, které je krásné, produchovnělé, kde nám vše o Bohu vypráví. Dokonce i Bůh sám respektuje naši lidskost, a tak nám na určitých místech dává mimořádně pocítit svou blízkost, najednou ji vnímáme jakoby celým tělem a naše emoce jsou takřka zahlceny Bohem.

→ Naše kostely nám také vyprávějí o víře našich předků. Sami žili v nesrovnatelně horších podmínkách než my, a přesto pro Boha dokázali postavit něco nesmírně krásného. Stavby, které jsou často krásné i na místech, která žádný člověk za běžných okolností nemůže vidět, protože to přece vidí Bůh.

→ Naše kostely jsou určitě krásné a důležité, ale je dobře vědět, že zdaleka nejsou to nejdůležitější a že není hlavní úkol kněze ani církve se starat o kostely. Každý křesťan je Božím chrámem. Rozumíte? Ne, nějakým kostelem nebo katedrálou, ale posvátným Božím chrámem, který je možné přirovnat snad jen k Jeruzalémskému chrámu, a to ještě jen vzdáleně. Pokud spadnou všechny kostely světa, tak to bude menší neštěstí, než když jedna lidská duše přijde do pekla. Jenom bych řekl, že tomu stále ještě nevěříme, natož abychom se podle toho chovali, ale zkusme s tím začít!

Abych to upřesnil, tak nemluvím proti památkám a péči o ně, ale kéž bychom se se stejnou úctou, s jakou přicházíme na posvátná místa, se přibližovali k druhým lidem. Ještě to možná dokážeme vůči dětem pár dní či pár týdnů starým, možná ještě vůči lidem, kteří lecos dokázali a jsou významní. Jenže já teď myslím na lidi, kteří nás každý den štvou a každý den nám přinášejí radost – i oni jsou totiž Božím chrámem.