„Jak dlouho ještě budou zabíjeni nevinní civilisté ve válce na Ukrajině?“ „Jak dlouho ještě budou zabíjeny nevinné děti při potratech v našich nemocnicích?“ „Jak dlouho ještě bude tak vysoká inflace?“ „Jak dlouho ještě budu muset řešit, trpět, snášet … to nebo ono?“ To jsou otázky, které si běžně dáváme. Také prorok Habakuk se ptá: „Jak dlouho …“ – volá o pomoc, ale Bůh neslyší, křičí, jenže Hospodin nepomáhá.

→ Divíme se, jak se Bůh na ty hrůzy ve světě může dívat. A někomu bohatě stačí ty hrůzy, které prožívá ve svém vlastním životě. Co všechno musí trpět a snášet. Jak dobře rozumíme slovům proroka Habakuka: Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou … Říkáme si, jak je možné, že s tím všemohoucí dobrý Bůh nic nedělá.

→ To nám radši ještě některé verše proroka Habakuka vynechali. Třeba ten, kde říká: Proto nemá platnost zákon a právo se nikdy neprosadí. Poněvadž bezbožný přemáhá spravedlivého, proto vládne zvrácené právo. (Hab 1,4) Myslím, že tento verš by stačilo mírně upravit do soudobého jazyka a zítra může vyjít v novinách. Vždyť jde o věci, které v mírných obměnách provázejí lidstvo od prvního hříchu, tak proč s tím Bůh něco neudělá? Jak dlouho ještě máme čekat?

→ Myslím, že i nám Hospodin odpovídá: „Na určený čas totiž ještě čeká vidění, spěje však k naplnění a nezklame. I když ještě prodlévá, počkej na ně, neboť jistě se splní, nedá se zdržet.“ Bůh je ten, který určuje čas, který ví, jak dlouho ještě. Na naše návrhy rázných řešení odpovídá podobně jako hospodář služebníkům, kteří chtěli hned jít a sesbírat plevel z pole. Říká nám: „Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní ‒ a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“ (Mt 13,29n)

→ Až do konce světa bude na zemi existovat zlo, bolest, utrpení a slzy. Bůh nepřišel na zem, aby toto všechno odstranil, ale aby do toho všeho vstoupil, abychom už nikdy nemuseli být sami. Na druhou stranu Bůh neodložil veškeré své jednání až na druhý příchod Kristův. Bůh podivuhodným a tajemným způsobem v tomto světě stále jedná a působí, protože jinak by už lidstvo dávno ani neexistovalo.

→ V konkrétních situacích našeho života je pro nás ale strašně těžké přijmout, že Bůh působí a koná, a přitom se děje tolik zla. Dovolím si uvést přirovnání s vodopádem. Přirovnání, které se mi velmi líbí a které už jste ode mě asi slyšeli. Když si vyřízneme centimetr krychlový vodopádu, tak máme pocit, že kapičky lítají všemi směry a že tam chybí jakékoli uspořádání a smysl. Pokud se ale podíváme na celek vodopádu, tak vidíme nádherný obraz – něco úchvatného. V našem životě vidíme často jen ten centimetr krychlový. Věci, které se dějí nedávají smysl a ptáme se, jak dlouho ještě? Jednou uvidíme celkový obraz dějin lidstva.

→ Někdy si myslíme, že my jsme ti „mesiášové“, kteří to zachrání a že Bůh by nám měl být vlastně vděčný, že mu zachráníme reputaci. Náš vliv ovšem není tak veliký a i když uděláme všechno, tak jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat. Náš vliv není tak velký, jsme jenom maličcí, chudí a nedostateční k velikosti úkolů, které nám Ježíš svěřuje. Pokud si uchováme tuto pokoru, tak nás Bůh může použít a můžeme se stát nástroji jeho působení ve světě. Jinak jsme k ničemu. Jsme jako sůl, která ztratila chuť. K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. (Mt 5,13)

→ Až se mi zase bude ze srdce drát ten výkřik proroka Habakuka: „Jak dlouho …“; „Jak dlouho ještě!“ Až budu vyděšeně hledět na hrůzy, které se okolo mě odehrávají. Chci si připomenout, že Pán Bůh sice ještě čeká, ale že nebude čekat věčně, že přijde Boží záchrana, nedá se zdržet. Chci se na dějiny svého života i na dějiny světa pokusit podívat trochu z nadhledu, chci zahlédnout něco z krásy vodopádu, a nejen změť kapek. Chci s pokorným vědomím, že na mně záchrana světa nestojí, že jsem jen neužitečný služebník, udělat drobný skutek lásky, ke kterému mě Ježíš zve.

→ Když pozorujeme hrůzy, které se dějí a slyšíme projevy těch, kteří nahánějí strach, je důležité, abychom si připomněli, že Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti! Naše síla nespočívá v našich mimořádných schopnostech, ale v moci Boží, naše láska se neopírá o naši vlastní dokonalost, ale o Ducha svatého, který nám byl dán, a proto rozvážně čekáme až Boží rozsudky zazáří na zemi a naučí se spravedlnosti obyvatelé světa. (Iz 26,9)