Předpokládám, že jste se také setkali s lidmi, kteří se objektivně viděno neměli vůbec zle, a přesto si stále na něco stěžovali, byli nespokojení, byli plní obav, a hlavně málokdy, za něco poděkovali. Pak věřím, že jste se setkali i s lidmi, kteří objektivně viděno na tom moc dobře nebyli, měli zdravotní problémy nebo byli opravdu dosti chudí a nuceně museli žít velmi skromně, či měli nějaké jiné těžkosti, ale byli spokojení, říkali, že se mají dobře a za každou maličkost děkovali. Člověk se občas ptá, proč to tak je? Proč naše spokojenost nebo nespokojenost nezávisí jen na tom, jak se objektivně máme, ale daleko více na našem prožívání?

Je třeba říct, že ty důvody jsou různé. Jednak se úplně nedá z venku posoudit, jak se ten druhý skutečně má. Není snadné posoudit už jen rozdíly ve fyzické bolesti natož pak v té duševní a duchovní. Pak máme každý jinou povahu a s těžkostmi se opravdu vyrovnáváme různě. Jenže zůstává tu ještě jeden rozdíl, který člověka až zaráží, rozdíl, který do značné míry můžeme ovlivnit. Tím rozdílem je vděčnost.

Ježíš se i dnes často ptá: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Ano člověk dostává mnoho darů, ale jen za málokteré dary děkujeme. Jistě učíme děti říkat děkuji a snažíme se za různé věci poděkovat, v naší modlitbě obvykle alespoň jeden dík řekneme. Bereme vděčnost jako něco, co patří ke slušnému chování vůči lidem i vůči Pánu Bohu. Vděčnost se ale nestala naším životním stylem, není obvykle naší prioritou.

Možná až příliš rychle zcela odsoudíme těch 9 malomocných, kteří nepoděkovali a myslíme si, že my bychom to nikdy neudělali. Jenže zkuste si to představit. Nevíme, kde přesně došlo k uzdravení deseti malomocných, ale zdá se, že to nebylo těsně u Jeruzaléma. Dotyční tedy museli ujít kus cesty do Jeruzaléma, aby se ukázali kněžím a ti je prohlásili za čisté. Někteří z nich možná přímo v Jeruzalémě bydleli, někteří v jeho okolí. Měli tam své rodiny, se kterými se dlouho nemohli stýkat, měli tam domy, pole a kdo ví co všechno. Měli tam rozdělanou práci, kterou museli opustit. A teď si představte, že se mají napřed vrátit za Ježíšem, poděkovat mu a ztratit tím třeba další den, a teprve potom jít za svou manželkou, za svými dětmi, za svou prací …

Když si to všechno uvědomíme, tak náš soud nad těmi 9 malomocnými bude trochu shovívavější, ale stejně si řekneme: „Měli poděkovat.“ Najednou vidíme, že opravdová vděčnost není jen říct: „Děkuji.“ Nejde jen o to, abychom začínali modlitbu děkováním. Opravdová vděčnost může někdy znamenat ujet dlouhý kus cesty a poděkovat. Opravdová vděčnost je životní styl, kterému bych se chtěl naučit a který stále neumím.

Opravdová vděčnost znamená říct s prorokem Habakukem: „I když fíkovník nevykvete a vinná réva nepřinese plody, i když zklame výnos olivy a pole nevydají pokrm, i když zmizí brav ze stáje a skot nebude v chlévech, já přesto budu jásat v Hospodinu, budu plesat v Bohu, svém spasiteli!“ Opravdovou vděčnost jsem viděl u lidí, kteří umírali na rakovinu, a přesto byli vděční za to, co mohli v životě prožít, byli vděční za každé ráno, které jim ještě Bůh dal. Opravdovou vděčnost jsem viděl u jedné starší paní, která byla slepá a málo pohyblivá, a přesto si nikdy nestěžovala, vždy měla dobrou náladu a dokázala povzbudit.

Opravdovou vděčnost projevil Náman ze Sýrie, který si odvezl plné vozíky hlíny z Izraele, protože se rozhodl, že už nebude obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu. Rozhodně to pro tohoto velitele vojska aramejského krále nebylo jen tak. Možná mu hrozilo, že přijde o práci, možná mu hrozilo něco daleko horšího, ale vděčnost Hospodinu se pro něj stala prioritou, životním stylem.

Kéž tedy stále více děkujeme Bohu i lidem. Kéž děkujeme nejen tehdy, když máme pocit, že jde všechno podle našich představ, ale kéž děkujeme i ve chvílích těžkých a krizových. Kéž dokážeme poděkovat i tehdy, když nás to něco stojí, když musíme obětovat svůj čas. Kéž neváháme a děkujeme Bohu i v situacích, kdy to může znamenat pronásledování nebo pohrdání. Naučme se vidět, abychom poznali, že máme za co děkovat. Ten samaritán se vrátil k Ježíši hned, jak zpozoroval, že je uzdraven. Úřední potvrzení od kněží odložil na potom a hned se vrátil k Ježíši mocným hlasem velebil Boha … a děkoval mu. Ostatní malomocní své uzdravení buď nevnímali nebo mu nevěřili. Než si uvědomili, co se stalo, tak mohl být Ježíš na nějakém neznámém místě a bylo pozdě. Děkujme tedy vždy, hned a s radostí.