Často vnímáme naše modlitby, jako když si odškrtáváme úkoly. Modlitbu, kterou Bůh vyslyší začerníme, zaškrtáme, jako úkol, který je splněný – už ani není vidět, za co jsme se modlili. (ukázat papír) Jediné, co je tom papíru dobře vidět, tak je modlitba, kterou Bůh nevyslyšel tak, jak jsme se za to modlili. Nechám teď stranou, že naše modlitby by neměly být úkolováním Boha, co vše má splnit, ale říkám si, že naše vnímání splněných a nesplněných modliteb by spíš mělo vypadat takto: (otočit papír). Důležitější je zvýraznit, které naše modlitby Bůh vyslyšel a nezapomínat na to.

→ Dovolil bych si říct, co předchází dnešnímu prvnímu čtení v bibli a co po něm následuje. Bezprostředně před bojem z Amalečany je popisováno, jak Mojžíš udeřil holí do skály, ze které pak vytryskla voda, a lidé se mohli na poušti napít. Bezprostřední zkušenost s tím, že Bůh může dát vytrysknout vodě i na poušti jistě povzbudila Izraelity, aby důvěřovali v Boží pomoc i v boji s Amalečany díky Mojžíšovým zvednutým rukám. Možná, ale ještě důležitější je to, co po dnešním úryvku následuje. V bibli čteme, že Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš to na památku do knihy…“ a potom Mojžíš vystavěl oltář.

→ Myslím, že si velice dobře pamatujeme, které prosby Bůh nevyslyšel tak, jak jsme se za ně modlili, ale docela snadno zapomínáme, které všechny naše modlitby Bůh vyslyšel, jak často nám pomohl. Říkám si, že není tak jednoduché pokaždé postavit nějaký oltář, když naše modlitba byla vyslyšena, a asi to ani po nás Bůh nechce. Ovšem co nám brání si to někde zapsat a občas si to přečíst. Vytvořit si nějakou knihu nebo sešit, kde si budeme zapisovat naše modlitby, které byly vyslyšeny. Přiznám se, že teprve až při přípravě tohoto kázání jsem si takový sešit zavedl a doufám, že si do něj budu často psát. Má obava, že do něj nebudu často psát, nespočívá v tom, že by mi Bůh moc modliteb nesplnil. Spíš se bojím toho, že já ne vždy Boží pomoc vidím, ne vždy za ni děkuji, ne vždy to budu chtít ještě zapsat.

→ Také víme, že nám Bůh někdy splní naše prosby jinak, než jsme mysleli. Boží odpověď na naší prosbu není jen „ano, hned“ nebo „ano, ale dám Ti to později“. Bůh nám také někdy řekne: „Ne.“ Jenže věřím, že nikdy neřekne jenom „ne“, ale řekne: „Ne, dám ti něco lepšího.“

→ Bylo by dobré si po čase zapisovat i ty modlitby, které Bůh vyslyšel jinak než jsme to mysleli my. Situace, kdy nám Bůh odpověděl: „Ne, dám ti něco lepšího.“ Možná toho v daném okamžiku nejsme schopni, protože jsme tu odpověď nepochopili. Nejsme schopni přijmout, že to, co se stalo je lepší než to, za co jsme se modlili, ale chceme věřit, že Bůh je láska, chceme věřit, že Ježíš to s námi myslí dobře. Chceme věřit, ale v některých situacích to vůbec není snadné. Jak dobře rozumíme Kristově otázce: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“

→ Jednou z největších zkoušek naší víry je nevyslyšená prosebná modlitba. A to zvláště tehdy, když jsme se modlili dlouho, vytrvale, usilovně, ve dne v noci. Kristus přece říká: „A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane!“ Pokud se nás tedy Bůh nezastal, tak si říkáme, že asi nepatříme mezi jeho vyvolené. To je někdy ještě horší pocit než sama nevyslyšená prosba. Pokud je to tak, pak od takového Boha utíkáme pryč.

→ Chtěl bych vás ujistit, že i ve chvílích, kdy nám Bůh na naší prosbu řekne: „Ne.“ Tak neřekne nikdy jenom ne, ale řekne: „Ne, dám ti něco lepšího.“ Opravdu se nás zastane, i když jinak než jsme si mysleli. Dál patříme mezi jeho vyvolené, dál nás má nekonečně rád. Ovšem chápu, že v takových okamžicích je těžké tomu věřit. Až taková chvíle přijde příště, tak věřím, že budu moct vytáhnout sešit vyslyšených proseb a že se budu moci začíst do všech těch situací, kdy na moje modlitby Bůh odpověděl: „Ano.“ Někdy to své „ano“ řekl strašně rychle, někdy možná o trochu později, ale rozhodně to bude čtení, které mě povzbudí a dá mi sílu překonat tíhu okamžiku.

→ Mezi nespravedlivým soudcem v dnešním evangeliu a Bohem je jeden podstatný rozdíl. Soudce je potřeba neustále obtěžovat a umluvit. Pána Boha nemusíme umluvit, ale daleko důležitější je víra, tedy náš vztah s Bohem. K budování vztahu je velmi prospěšné si pamatovat a připomínat všechny krásné věci, které jsme spolu prožili. Ve vztahu s Bohem k tomu patří i to, abychom si připomínali všechny vyslyšené prosby, všechny okamžiky, kdy se nás Bůh zastal. Pak pro nás bude i snadnější uvěřit, že patříme mezi jeho vyvolené.