Občas se člověk setká s lidmi, pro které je to nejdůležitější to, kde bydlí, co jedí, co mají na sobě, jakými věcmi se obklopují a kolik mají peněz. Věci tohoto světa pro ně mají absolutní hodnotu a stali se jim bohem. Člověk si říká, že takhle by opravdu skončit nechtěl. Pak se ale můžeme setkat i s lidmi, pro které věci tohoto světa nemají takřka žádnou hodnotu. Možná ještě chodí do práce, aby se uživili, ale obvykle už nestudují, své dovednosti nerozvíjejí, domy nestaví a stromy nesázejí, protože přece druhý příchod Krista je již přede dveřmi.

→ Jaký má být postoj křesťana? K čemu nás zve bible? Na jednu stranu i nám Ježíš připomíná: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“ Tedy ani ty nejúžasnější lidská díla nemají trvalou hodnotu sami o sobě. Přesto svou trvalou hodnotu mohou mít, pokud se snažíme plnit vůli Boží, pokud je naší motivací láska. Jak říká Kristus: „Kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“ (Mt 10,42) Nebo: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40)

→ Každé přirovnání kulhá a dovolím si uvést jedno, které kulhá hodně, ale přesto nám snad může pomoci si něco uvědomit. Představte si, že hrajete společenskou hru; hru, ve které máte obrovské peníze, kupujete ulice, domy i hotely. Když ta hra skončí, tak se vše zase složí do krabice a vám nezůstane vůbec nic. Ne – počkat, přece vám z té hry něco zůstane. Zůstane pocit vítězství nebo prohry; zůstane radost z toho, jak jste si pěkně zahráli; nebo naštvání z toho, jak jste se při té hře pohádali. Hrát společenskou hru s někým, kdo za každou cenu touží vyhrát je dost strašné. Ovšem hrát s někým, komu je úplně jedno, zda skončí první nebo poslední, je možná ještě horší.

→ Věřící člověk ví, že tento viditelný svět pomine, ale někdy s tím v praxi až tak moc nepočítáme. Honíme se za věcmi, ze kterých nezůstane kámen na kameni, a přitom kašleme na lidi, kteří jsou stvořeni k Božímu obrazu a určeni k nesmrtelnosti. Když to někteří mladí lidé vidí, tak hledají útočiště tam, kde se věčnost, ale i vztah k Bohu a druhým lidem myslí vážně. Dříve či později pak najdou sektu, která je ráda přijme a nabídne jim život, kde budou mít čas a prostor pamatovat na život věčný, na Boha a svým způsobem i na lidi, i když někdy spíše jen tím způsobem, aby získávali další ovečky pro své společenství, mezi ty, kdo pamatují na život po smrti a na druhý příchod Krista.

→ Jenže příslušníci těchto sekt se pak v mém přirovnání podobají lidem, kterým je při té stolní hře úplně jedno, zda skončí první nebo poslední. Jako by zapomněli, že v Ježíši Kristu se Bůh spojil s naším lidstvím a dal smysl všemu tomu, co děláme. Vše, co konáme podle Boží vůle je modlitbou – a svým způsobem posvátné, protože slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Na druhou stranu i ty nejposvátnější věci, které nejsou v souladu s Boží vůlí nás odvádějí od Boha a Bohu jsou odporné. Jak píše Izaiáš: Nenoste už nicotné oběti; kadidlo je mi odporné, novoluní, soboty, shromáždění nesnesu, nesnesu bezbožnost při svaté schůzce … Když vztahujete své ruce k modlitbě, zakrývám své oči před vámi …“ (Iz 1, 13.15a).

→ Zdá se jako by tito sektáři žili podle hesla: „Bůh na prvním místě.“ Skutečnost je ale obvykle jiná. Nechci je soudit a není každý stejný, ale jak často jim jde spíše o určitý sladkobolný pocit z čehosi duchovního, vlastní jedinečnosti a příslušnosti k společenství těch, kteří přece vědí. Popravdě řečeno ani my nejsme k takovýmto svodům imunní. Myslím především na nás, kteří jsme součástí různých hnutí, řádů a institutů. Apoštol Pavel nám velmi pomáhá svou radou, když říká: Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají. A Ježíš nás upozorňuje, že talenty, které jsme dostali, je třeba využít a rozmnožit a běda těm, kdo je zakopou.

→ Kéž tedy Pán Bůh sám je pro nás důležitější než příjemný pocit z čehosi duchovního. Kéž Boží vůle je pro nás podstatnější než se odmodlit všechny své modlitby. Kéž se na druhou stranu neštveme od čerta k ďáblu, abychom všechno stihli a zvládli, ale máme vlídné slovo a vlídný pohled pro lidi okolo nás, protože přijdou dny, kdy z toho, co vidíme, nezůstane kámen na kameni.