Ježíš Kristus je přece král, a proto se k němu hodí zlato a drahé kamení, proto i jeho služebníci mají mít ty nejlepší šaty a bydlet v palácích. Ano je to přece Pán pánů a Král králů, a proto má mít církev moc a peníze a vše, co k tomu patří. Bohužel už to není, co to bývalo, ale snažme se udržet alespoň poslední zbytky zašlé slávy.

→ Jenže slyšeli jsme, jak je to s tím Ježíšovým kralováním: visí na kříži, umírá a všichni se mu vysmívají: členové velerady, vojáci a dokonce i ten zločinec, který visí vedle něj. Tenhle venkovský tesař, který nikdy neopustil území o velikosti Moravy, kterému pod křížem zůstali poslední čtyři věrní, má být Král králů?! Prosím vás takové pohádky vyprávějte někomu jinému, já už nejsem žádný malý capart.

→ A tady nám někteří řeknou: „Ale pozor, jednou tenhle Ježíš přijde ve slávě a ním všichni jeho andělé. Však vy poznáte, že On je ten nejmocnější, že je to opravdu Pán pánů a Král králů. Počkejte na konec světa, však vy uvidíte.“ Na to jiní zareagují blahosklonným pohledem a shovívavým úsměvem a odpoví: „No, dobře no, tak my si tedy počkáme na ten konec světa.“

→ Jenže Ježíš ukazuje svou královskou důstojnost a velikost už tady a teď. Právě na kříži jedná Ježíš jako Král. Zločinci, který ho pokorně prosí: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ Odpovídá: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ Je to král, který určuje, kdo patří a kdo nepatří do jeho království, uděluje milost a zachraňuje svou říši Dobra a Lásky.

→ Pokud se opravdu hlásíme ke Kristu jako k našemu Králi, tak bychom měli začít ubírat zlata, drahých kamení, paláců a honosných šatů. Měli bychom počítat s bolestmi, problémy, utrpením a výsměchem. Měli bychom udělit milost všem, kdo nás prosí.

→ Jenže pozor! Toto není jen nějaká rada pro církevní hierarchii, toto je úkol nás všech. To zlato a drahé kamení také může znamenat přesvědčení, že všechno umím, všechno vím, všude jsem byl a od všeho mám klíče. Paláce mohou vyjadřovat pýchu mocných tohoto světa, kteří si nepřiznají chybu a neomluví se a zaměstnávají přetížené soudy nesmyslnými spory o omluvu. Honosné šaty mohou znamenat naše zvyky, kdy jsme přesvědčeni o tom, že to tak vždycky bylo a že je naprosto nezbytné, aby to tak bylo i nadále.

→ Myslím, že je na čase, abychom tyto věci začali postupně odkládat, abychom přiznali, že mnohdy nevíme, že jsme udělali chyby a že jsou věci, které mohou být tak nebo úplně jinak. Zkrátka něco není jádrem naší víry, ale jen určitý zvyk, na kterém to fakt nestojí.

→ A pak je tu ta klíčová otázka: Komu odevzdám svůj život? S kým spojím svůj osud? Na koho se spolehnu? Kdo je mým králem? Někteří spojují svůj osud s mocnými tohoto světa. Jiní se spoléhají na své vlastní schopnosti a na svůj majetek. Další se nechají ovládat svou pýchou a ješitností nebo nenávistí, závistí a strachem. To jsou jejich králové. A pak jsou tu ti, kteří si chtějí vládnout sami, kteří pouze svými lidskými silami usilují o dobro nebo o to, co za dobro považují. Škoda, že jim tak brzy dojde dech, škoda, že se tak často pletou. Pak jsou tu ti, kteří se přihlásí k Ježíši Kristu Králi a Pánu. K tomu, který přijde na konci světa, jako mocný, silný a svatý Soudce.

→ A konečně jsou zde i ti, kteří se sv. Pavlem řeknou: nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Ti, kteří si Krista na kříži vyberou za svého krále, spolehnou se na něj a odevzdají jemu. Ne, to nejsou lidé bez chyb, vždyť je mezi nimi i lotr odsouzený k smrti ukřižováním. Jsou to však lidé, kteří uvěřili v Ježíšovu lásku a moc. Chci mezi ně patřit, chci odevzdat svůj život Kristu, a to ukřižovanému, chci, aby mým Králem byl Ježíš. Uprostřed různých problémů, nepochopení, trápení a bolestí, nechci reptat, nechci si stěžovat, nechci se ptát: „Proč zrovna já?“ Chci, abych dokázal jen pokorně prosit: „Ježíši, pamatuj na mě …“ A vím, že v tu chvíli se i mně otevře ráj – ne jedou ale dnes – i když dnes to bude jen taková ochutnávka, malý předkrm toho, co nás čeká v nebi. Chci, aby Kristus byl mým králem ne jednou, ne potom, ale dnes.