Nemálo lidí se dívá na křesťany jako na ty, kdo mají všechno zakázané, jako bychom slyšeli opakovat slova hada z první knihy Mojžíšovi: „Řekl skutečně Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ My se možná bráníme podobně jako Eva, že přece smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, kromě toho, který je uprostřed zahrady. (srov. Gen 3, 1 – 3) Ovšem, když slyšíme dnešní evangelium, tak si možná říkáme, zda ti lidé nemají trochu pravdu. Slyšeli jste to: Každý, kdo se hněvá …; kdo svého bratra tupí, …; kdo ho zatracuje … Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí … Svádí-li tě pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe … Každý, kdo se rozvede se ženou uvádí ji do cizoložství … Vůbec nepřísahejte …

→ Jako by sám Ježíš dával některým hůl do ruky, aby mohli soudit každou naši myšlenku a každý náš pohled o našich slovech ani nemluvě. Jenže ta slova lze vnímat i jinak. Zastavme se například u slov: „Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu.“ A vžijme se do situace člověka, který spoustu lidí naštval. Kde se objevíme, tak se na nás hněvají. Kam se vrtneme, tak lidé ztichnou, protože ještě před chvílí nad námi vynášeli jednoznačné soudy plní hněvu. Ale najednou potkáme někoho, kdo na nás naštvaný není, i když by na to měl plné právo. V tom okamžiku já i on zažijeme kus Božího království. To je to, k čemu nás Kristus zve.

→ A pak se můžeme zastavit u dalšího Ježíšova upozornění: „Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.“ Co to znamená? Nemáme se tedy, my muži, dívat na ženy, aby nás nenapadla hříšná myšlenka, abych se já neposkvrnil? Jenže i v tomto případě jde Kristu spíše o to, co já svým jednáním působím svým bližním. Po pravdě řečeno nevím, jak se cítí žena, která má pocit, že ji všude někdo svádí, že se o ní muži zajímají jen, aby ji dostali do postele anebo na sobě stále cítí podivné pohledy těch, kterým to působí příjemné vzrušení. Řekl bych ovšem, že nic moc. Když se pak setká s němým, kdo ji nesvádí, kdo si jí nehledí proto, aby ji dostal do postele, kdo ji vidí jako osobu, tak může zažít kus Božího království ta žena, i ten muž.

→ A do třetice bych se zastavil u přísahy. Ježíš nám říká: „Vůbec nepřísahejte …“ Tady nejde jen o pravdomluvnost, ta je určitě důležitá, ale to není hlavním tématech těchto Kristových slov. Zde totiž nejde o přísahy typu: přísahám, že je to tak a tak. Tady jde o přísahy, co udělám v budoucnu. Tedy o přísahy typu: přísahám, že udělám to a to. Problémy přísahy, kterou se zavazujeme splnit jsou dva: 1) vystavujeme bianco šek do budoucnosti, se kterou nedisponujeme a 2) zatahujeme do těch věcí Boha.

→ Velice názorný příklad, kam až může vést přísaha čteme v knize Soudců: Jiftách přísahá Hospodinu, že pokud zvítězí tak mu obětuje toho, kdo mu vyjde naproti jako první. Vyjde mu vstříc jeho vlastní dcera a on ji rituálně zavraždí, a ještě do toho zatáhne Pána Boha a myslí si, že to vlastně musí udělat jen kvůli němu. (srov. Sd 11, 30 – 40) Jenže Hospodin se Jiftáha o nic takového neprosil, nechtěl po něm žádnou přísahu a už vůbec ne, aby obětoval svou dceru.

→ Máme možná pocit, že toto se nás netýká, že nepřísaháme svévolně. Jistě chápeme, že křestní slib, manželský slib, řeholní sliby, sliby před kněžským svěcením atd. je něco trochu jiného. To je skutečně pravda, zde jde o něco jiného a tyto veřejné sliby jsou prověřeny tradicí církve a ostatní – tedy soukromé sliby – může zaměnit zpovědník. Ovšem nevystavujeme i my někdy bianco šek do budoucnosti, se kterou nedisponujeme a nezatahujeme do těch věcí Boha? Mám na mysli věci, které jsme si rozhodli my sami a od Boha chceme jen razítko a pomoc.

→ Ne, dnešní evangelium není jen další soubor toho, co všechno mají křesťané zakázáno. Je to směrovka na cestě do Božího království a také ukazatel, který varuje kudy ne. To, že má naše spravedlnost být mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, neznamená, že máme mít ještě více pravidel. Farizeové byli zásadoví, spravedliví a opravdoví, ale mysleli jen na sebe. Dokonalejší spravedlnost, ke které jsme pozváni, znamená milosrdenství tváří v tvář bližnímu, a ne pohled upřený do zrcadla. Kéž nám k tomu Bůh pomáhá!