Člověk se někdy ptá: Jak může někdo nevěřit v Boha? Tváří v tvář uspořádání vesmíru, všem krásám přírody, všem těm zázrakům, které jsou někdy i trvalé. Jak je možné, že i ti, kdo znají jedinečnou polohu planety Země a vědí, co to znamená náhoda a pravděpodobnost, mohou věřit tomu, že to vše je dílo náhody? Mnohdy je možná podezíráme z nekalých úmyslů, ale řekl bych, že obvykle jsou jen slepí. Zkrátka určité věci nevidí, i když toho mnoho znají a mají opravdovou touhu hledat pravdu.

→ Nejsme také my velmi často slepí? Neměli bychom spolu s Pavlem Jančíkem zpívat: „Měl bych mít bílou hůl a na oči dát pásku, protože nevidím, jak vroucně má Bůh rád.“? Jak často nevidíme všechny projevy Boží lásky k nám. Jak často nevnímáme, k čemu všemu nás Bůh zve, přehlížíme cestu, kterou pro nás připravil. Jsme slepí!

→ Ovšem opravdu jsme vždy slepí? Nechováme se spíše jako někteří farizeové, kteří nejsou ochotni uvěřit svým vlastním očím a umanutě hledají své vlastní vysvětlení pro uzdravení slepého od narození. Někdy velmi jasně vidíme, co po nás Bůh chce, co bychom měli udělat a my se tváříme jako bychom neviděli nic. Chováme se někdy jako děti, kterým maminka říká, aby si uklidili v pokoji a ony se tváří, že jí neslyší.

→ Ano, jsou situace, kdy děláme, že nevidíme, protože se nám nechce měnit svá rozhodnutí, své zvyky, své vidění světa. Naše pýcha nám brání přijmout to, co je zcela zjevné. Ovšem někdy opravdu nevidíme jasně, co je správné a pro co se rozhodnout – někdy jsme opravu slepí nebo jsme ve tmě a není to ani naše vina ani vina někoho v našem okolí. V těch chvílích je dobře nezapomínat, že Ježíš je světlo světa. Pokorně uznat, že potřebujeme poučení. Potřebujeme sice poučení od Boha, ale to často přichází skrze lidi. Neříkejme jako farizeové: „Vidíme.“ – když nevidíme na krok dopředu. Spíše je potřeba pokorně jít k rybníku Siloe – „Poslaný“ a přijmout naše poslání od Krista.

→ Ti, kdo vládnou hebrejštinou lépe než já, říkají, že Siloe (Šíloe) by bylo lépe přeložit aktivně, tedy „Posílající“. Když evangelista uvádí překlad ve smyslu pasiva – „Poslaný“, tak to není chyba nebo horší varianta překladu, ale výklad, jak nabýt zraku. Tam, kde sám sebe vnímám jako toho, kdo vše rozhoduje, kdo vždy určuje, co a jak, kdo má poslední slovo, kdo rozděluje úkoly a posílá druhé, co má kdo udělat – tam člověk často zůstává slepý a vlastně nevidí, co má skutečně vykonat, co po něm Bůh chce. Nevidí to ani tehdy, když to má přímo před očima. Ovšem tam, kde vím, že jsem poslaný Bohem, že tu mám nějaké poslání, které jsem si nevymyslel sám, a všechna má rozhodnutí a rozdělování úkolů jsou podřízena poslání od Boha – tak tam člověk vidí zcela jasně a zřetelně.

→ Kolik lidí je zaslepeno mocí, penězi, pýchou, sobectvím … Jak často tyto věci zaslepují i nás. Věřit neznamená být slepý, jak si možná někteří myslí. Naopak věřit znamená otevřít oči, posvítit si na věci a vidět i to, co mnozí nevidí, přestože je to zcela zřejmé. Věřit znamená padnout před Ježíšem na kolena, protože je to pravý Bůh. Věřit znamená, že nás možná mnozí vyženou, ale Kristus nás nepřestane hledat. Věřit, znamená přijmout, že jsme poslaní.

→ Věřit znamená mít i trochu jiný pohled na věci. Protože víra nás spojuje s Bohem a jak jsme slyšeli v prvním čtení, tak Hospodin vidí do srdce. Vzpomeňme si, kdo byl pro Izraelity král David – neměli většího krále. Přestože i on byl člověk hříšný a chybující, tak všechny ostatní krále poměřovali podle něj. Pokud by Samuel zůstal u svého pohledu, tak by se David nikdy králem nestal. Víra – spojení s Bohem – nám umožňuje vidět Božíma očima – vidět správně.