Během dovolené jsem se konečně dostal k četbě jednoho Vánočního dárku. Je to kniha Austena Ivereigha Zraněný pastýř, která nese podtitul Papež František a jeho zápas o obrácení katolické církve. Musím říct, že četbu této knihy nedoporučuji, protože nejde o radostné čtení. Nejde jen o skandály zneužívání a podivné praktiky jeho krytí, protože o těchto věcech nám dost informací přinášejí běžná média. Daleko víc člověka zasáhne boj o moc a korupce v srdci církve. To, že jsme z rodiny Božích dětí udělali neziskovku nebo spíš holding. Zlo už zde pak nelze vnímat jako selhání jednotlivců, protože všichni zhřešili. Člověk má pocit, že jediné rozumné východisko je opustit tento spolek, kde podobně jako Jeremiáš můžeme slyšet nepřátelské umlouvání mnohých, kteří čekají na náš pád.

→ Jenže také jsem četl jinou knihu: Van Thuan Slobodný za mrežami – Príbeh vietnamského mučeníka. Je neuvěřitelné, co tento vietnamský biskup a později kardinál s Boží pomocí vydržel. Vydržel to ale nejen jako osamocený bojovník, ale jako někdo, kdo žil ve společenství církve, kdo si to uvědomoval a kdo zakoušel její pomoc v konkrétních lidech. Držel se Ježíšových slov: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou.“ A přestože strávil neuvěřitelné množství času v jámě plné bahna a výkalů, zakoušel, jak pravdivá jsou slova: „U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě.“ Nebyl sobec a myslel na lidi sobě svěřené, na svou diecézi, na Vietnam. Byl mužem naděje, mužem církve a lidé jako on zůstávají nadějí církve.

→ A pak jsem v libereckém divadle viděl operu Francise Poulence Dialogy karmelitek. Příběh, který je založen na skutečné události, kdy za Velké francouzské revoluce bylo 16 karmelitek z kláštera v Compiégne popraveno, tak jako mnoho dalších řeholnic, řeholníků, kněží a všech, kdo odmítli zákaz vykonávat náboženské obřady. Jenže tady už nešlo jen o osobní odvahu jednotlivce. Vystupuje zde také románová postava Blanche de la Fort, která je plná svých strachů, ale ve společenství nalezne sílu přiznat se ke Kristu.

→ To dnešní čtení z 5. kapitoly listu Římanům nemusíme vnímat jen jako objasnění nauky o dědičném hříchu. Můžeme ho vnímat i jako upozornění, že hřích je realitou a jeho následky jsou nedozírné. Hřích se rozmáhá i ve společenství církve a působí bolest a smrt. Hřích ničí i život církve a místo společenství a rodiny zde zůstává jen organizace, schůzování a buzerace – promiňte úřadování.

→ Jenže apoštol Pavel se nenechá ohromit velikostí hříchu a zla, ale je uchvácen Kristem. Nechme se i my fascinovat Ježíšem, protože skrze něj se celému společenství církve nepřestává dostávat obrovské Boží přízně a mnoha darů. Přes všechny hříchy, kterých se dopouštějí mnozí v církvi, přes nepřátelské umlouvání mnohých, přes hrůzy, které se na nás valí ze všech stran, nepřestávejme důvěřovat a věřit, že církev je především Shromáždění Pánovo, Kristovo tajemné tělo a Boží lid.

→ Vyznejme spolu s otci II. Vatikánského sněmu: „To je ta jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry … Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“ Koncil říká, že i mimo hranice církve je mnoho prvků posvěcení a pravdy. Neřeší to, zda ostatní církve jsou nebo nejsou církve. Tím se teď nechci zabývat ani já. Chci ale připomenout, že ta rodina Božích dětí, to společenství Krista a apoštolů, to úžasné společenství Boha s lidmi, konkrétním způsobem existuje v té organizaci poznamenané tolika hřích, skandály a zločiny.

→ Nechci se nechat fascinovat zlem, které se v církvi děje. Nechci se nechat utápět v nekonečných kritikách na Arcibiskupství nebo na poměry ve Vatikánu. Chci pokračovat ve svých modlitbách za ty, kterým byla v církvi svěřena moc; a těm, se kterými se osobně znám, chci dál říkat pravdu. Především se ale chci radovat z obrovského množství krásných věcí, které se v církvi dějí, chci děkovat za ten obrovský zástup mučedníků a dalších svatých, který by nikdo nespočítal, chci se celým svým životem přiznat k Pánu Ježíši, aby se i on přiznal ke mně před svým Otcem v nebi.