„Co se to děje za hrůzy ve světě: války, přírodní katastrofy, násilí, hlad … Co se to děje za hrůzy v církvi: zneužívání, supové, kteří se vrhají na majetek různých biskupství, pýcha a arogance moci … Co se to děje v mém životě: selhání moje i mých blízkých, nemoci, nezdary, narušené vztahy … Hospodine mám určité pochybnosti o tom, že jsi dobrý. A když tedy říkáš, že jsi nasel na svém poli dobré semeno? Tak mi vysvětli, odkud se tedy vzal všechen ten plevel? No jen pověz, jak tohle možný!“

→ Kolikrát se stavíme do role těchto služebníků, kteří nebyli ani při setbě – tu vykonal hospodář – a nebudou ani při sklizni, protože tu vykonají ženci. Jsme ti, kteří zpochybňují Boží setbu, Boží lásku a dobrotu, sílu Božího slova, že by snad mohlo obstát proti všemu tomu plevelu. Říkáme si: „Je potřeba s tím pohnout, je potřeba se v našem životě rozejít se všemi, kdo někdy selhali, je potřeba z církve vyházet všechny, kdo páchají nepravosti a nejlépe založit církev novou, protože takový svinčík už se nedá uklidit. Je potřeba ze světa vymýtit všechny zhoubné ideologie, všechno násilí, všechny nepravosti …“

→ Ano stavíme se do role těchto služebníků, ale hospodář – Hospodin – nám přikazuje, abychom nic nedělali. Jsou chvíle, kdy je opravdu nejrozumnější nedělat nic a věřit, že evangelium se uprostřed všeho toho plevelu kolem nezadusí. Je to nejmoudřejší, ale někdy je to strašně těžké: jenom bezmocně hledět, jak sice ve světě klíčí evangelium, ale všude kolem něj se rozprostírá něco, co je mu k nerozeznání podobné, ale co jeho dobrou zvěst vždycky něčím pošpiní a znehodnotí.

→ Ďábel dobře ví, že proti Božímu slovu neobstojí, a tak se ho nesnaží vytrhat, ale přidá do dobré setby svou špatnou, a někdy je ta setba nepřítele od toho zbožného k nerozeznání. To se děje ve světě, v církvi, v našem okolí i v našem srdci. Jak je někdy těžké rozeznat dobročinnou organizaci od té podvodné, solidní firmu od pračky peněz, informaci od dezinformace, obrodné církevní hnutí od sekty bláznů, charizmatického křesťanského kazatele od manipulátora, člověka v nouzi od podvodníka, kamaráda od vypočítavého obchodníka …

→ Víte, nevím, zda vás to někdy napadlo, odtrhnout se od tohoto společenství Římskokatolické církve a vytvořit nějakou novou svatou církev katolickou, která by byla oproštěna ode všech zlořádů, od všeho toho starání o majetek, který zabírá duchovním většinu času a k ničemu to nevede. Mě už to napadlo mnohokrát, ale vždy jsem slyšel to Boží: „Ne, tohle nedělej, nech to růst až do žní. Je to sice hrozné, co se v církvi někdy děje, ale podívej se také na všechno krásné. Ta moje setba je dobrá. Nedej se zmást tím, že je tam i setba nepřítele. Nesedni ďáblovi na lep, protože je to on, kdo chce, abys s jeho setbou vytrhal i tu moji, a ještě si myslel jaké děláš úžasné dílo.“

→ Když lidé v mém okolí někdy poukazují na hrůzy, které se dějí v církvi, tak se jim nesnažím říct, že tam ten plevel není, ale snažím se jim ukázat i všechno to dobré semeno, které také roste. Kolik dobra se ve společenství církve děje. Teď nemám na mysli jen to dobro jakoby organizované, tedy co vše za dobro dělají charity, křesťanské školy a nemocnice, hospicové hnutí, centra pro mládež a pro rodinu, … Mám na mysli i všechny dobré skutky křesťanů, ke kterým je motivuje jejich víra: kolik nezištné pomoci existuje v křesťanských společenstvích, to je fenomén, se kterým jsem se nikde jinde nesetkal.

→ Když lidé poukazují na hrůzy ve světě a ptají se, proč Bůh nezasáhne, proč s tím něco neudělá, tak jim také nevymlouvám, že se ty špatné věci nedějí, ale snažím se poukázat na všechno dobré, co se ve světě děje. Kolik solidarity je v lidských srdcích, kolik lásky, kolik dobra. A prosím neptejte se, proč s tím Bůh něco neudělá, vždyť On už toho tolik udělal, On zasel dobré semeno.

→ Nejtěžší je, když se nějaká bolest dotkne konkrétního člověka v mém okolí anebo mě samotného. Nějaká zrada, křivda, pomluva, kterou ďábel zaseje. Člověk má sto chutí to tomu druhému vytmavit, odpálkovat ho a zbavit se ho jednou pro vždy. Prostě vytrhat plevel. Jenže i do srdce tohoto člověka zasel Bůh dobré semeno, tak jako ho zasel i do mého srdce, a někdy je to nejtěžší, ale nejdůležitější nedělat nic – nechat obojí spolu růst až do žní, abychom při sbírání plevele nevytrhali i pšenici.

→ Samozřejmě, že jsou situace, kdy je potřeba rychle zasáhnout a jednat, kdy je potřeba zabránit nějakému zlu a ukončit určitou nespravedlnost. Leckdy jsou to věci, které přímo vyplývají z jednání podle Božích přikázání, a člověk musí jednat. A o takových věcech nemluvím. Ovšem možná daleko častěji jsme postaveni do situace, kdy je důležité nedělat nic, abychom nezničili všechno to dobro, které klíčí …