Někdy se zdá jako by hlavním úkolem církve byla starost o majetek a udržování kulturního dědictví. Pro jiné je církev asi něco jako folklórní spolek, který udržuje staleté tradice. Pro mnohé je pak církev na prvním místě hradba proti modernímu relativismu a hlasatelka etických zásad. Jakási dědička krále Šalamouna, která vládne a dovede rozlišovat dobro a zlo a má o tom jasně mluvit.

Bude dobře, pokud se postupem doby církev zbaví starosti o udržování kulturního dědictví, když starost o majetek nebude úkolem biskupů a kněží a folklórní tradice přenecháme jiným. Nicméně církev se asi nemůže zbavit úkolu, aby ve světle Ducha sv. pomáhala lidem rozlišovat, co je dobré a co je zlé. Ovšem toto skutečně není prvořadý úkol církve. Na prvním místě má církev pomáhat lidem, aby se setkali s milujícím a milosrdným Bohem, aby našli tu drahocennou perlu, ten poklad ukrytý v poli a pochopili jeho hodnotu.

Je zvláštní, jaká přirovnání Pán Ježíš používá. Jsou to příklady z reálného života ale nejde zrovna o příklad mravného a bezúhonného jednání. Pokud by totiž poklad náležel nálezci, pak by to pole nemusel kupovat. Jestliže náležel majiteli pole, tak ho podvedl. Možná náležel státu nebo králi, pak tedy podvedl i stát. Obdobně ten, kdo kupuje perlu využije toho, že má o její hodnotě daleko lepší představu než prodávající. Možná taková přirovnání požívá Ježíš schválně, aby mu nikdo nemohl říct, že sice vede moc krásné řeči, ale vůbec netuší, jak to ve světě „ve skutečnosti chodí“. Kristus zde ukazuje, že moc dobře ví, jak to „ve skutečnosti chodí“.

V podobenstvích o pokladu a perle, ale samozřejmě nejde o nepoctivost, ale jde zde o skrytost Božích hodnot, o zdánlivou bláznivost, která je tím nejlepším možným jednáním, a hlavně o využití příležitosti, kterou člověk dostává a která se už nemusí opakovat.

Víte sám tomu moc nerozumím proč, ale Boží poklady jsou opravdu skryté. Jak málo chápeme, kdo je sám Bůh, jak málo rozumíme jeho darům: Božímu slovu, charismatům řádným i mimořádným, svátostem ba dokonce i samotné nebe je nám až příliš skryto. Chodíme okolo pokladů nedozírné hodnoty a říkáme: „Ach jó, zase se musím modlit, zase musím jít na mši, zas bych měl jít ke zpovědi.“ Děti to říkají i nahlas, my dospělí si to jen občas myslíme. Podobáme se člověku, který už po sto páté okopává nějaké cizí pole a už ho to fakt nebaví a vůbec netuší, že kousek pod ním je skrytý obrovský poklad nevyčíslitelné hodnoty. Stačilo by zajet motyčkou jen o pár centimetrů níž.

Kdo doopravdy uvěří v Boha, kdo je ochotný se všeho vzdát, aby si zachoval víru. Tak nutně musí ostatním připadat jako blázen. Tak jako v podobenství o pokladu lidé kolem určitě nechápali, proč ten chudák prodává střechu nad hlavou a všechno to málo, co má, aby koupil kousíček kamenitého pole s průměrnou úrodou. Jako stejný blázen se musel jevit i obchodník, který prodá veškeré zboží a všechno investuje do jedné jediné perly. Jenže ti lidé udělali nejrozumnější a nejpromyšlenější krok v životě, i když je všichni měli za blázny.

Tím hlavním motivem těchto dvou podobenství je pak využití příležitosti. Nezáleží na tom, zda je někdo chudák, který pracuje na cizím poli nebo bohatý kupec. Tato podobenství ani nezmiňují nějaké zásluhy nebo dobré skutky jednoho či druhého. To, co je důležité a na čem záleží je, zda člověk chytne příležitost za pačesy, zda ji využije anebo, zda bude jen nostalgicky vzpomínat, jaké by to bývalo bylo.

Učedníci i zástupy jsou při setkání s Ježíšem ve stejné situaci. Jsou v situaci člověka, který motyčkou zakopl o poklad. Učedníci, ale vyjdou za Ježíšem a změní to celý jejich život, pro ostatní vypadají jako blázni. Zástupy budou po zbytek života vzpomínat, že tehdy mohli jít za Kristem. Úkolem církve i naším úkolem je pomoci druhým setkat se s Ježíšem a přiblížit jim jaký je to poklad a jaké obrovské perly nám rozdává …