Po jednom svatebním obřadu se mě příbuzný nevěsty zeptal: „Vy opravdu věříte tomu, že se člověk pomodlí a Bůh mu pomůže?“ Řekl jsem, že tomu věřím, a následovala obvyklá poznámka o tom kolik zla se děje ve světě, kolik lidí trpí, a přitom se tolik lidí modlí. On totiž Bůh pomáhá jinak, než jak bychom očekávali … Bůh je vůbec trochu jiný, než si myslíme. Eliáš zůstal sám z Hospodinových proroků, a i jemu usilují o život, má už všeho dost a chce umřít. Bůh mu dá jídlo, spánek a pak ho dovede k Boží hoře Chorebu. – Pak následuje to dnešní první čtení, které ukazuje, že Bůh se neprojevuje ve vichru, v ohni či v zemětřesení – jak bychom možná očekávali – ale v jemném vánku.

→ Bůh obvykle nekoná spektakulární zázraky a velkolepé „schow“. Většinou nedává mimořádná charizmata ke konání mocných činů, zázraků a uzdravení, ale docela prostá obdarování služby, moudrosti, rady, síly apod. Bůh je až příliš často jen tím tichým vánkem, který skoro ani nedá zachytit, málokdo ho rozpozná a jakoby toho příliš mnoho nezmění. Jenže právě tento tichý vánek činí vedro snesitelnějším a zimu nezhoršuje. Ten tichý vánek umožňuje život.

→ Když loďkou našeho života zmítají vlny a silný protivítr, tak to Ježíš nevyřeší tím, že by mávl kouzelným proutkem a všechny problémy přestaly, ale jde k nám po moři. Bůh nám přichází na pomoc, ale často se zdá, jako by naše problémy neřešil, jako by ho snad ani nezajímaly. Jsme zničeni jako prorok Eliáš, jsme unavení a vysíleni jako apoštolové, kteří sice nejsou v ohrožení života, ale všechno jde proti nim: vlny zmítají lodí, vítr vane proti a břeh je v nedohlednu. Navíc není ještě ráno, jak jsme slyšeli v překladu, ale doba čtvrté – tedy poslední – noční hlídky. Apoštolové už probděli skoro celou noc, ale den ještě nezačal.

→ Naše situace tedy ještě není úplně zoufalá, ale je vážná, tak jako to vnímali apoštolové. Bůh, který by nám měl přijít na pomoc, se jeví jako přízrak, jako nějaké strašidlo, které jde po moři. Vítr neslábne, vlny dál zmítají lodí, noc ještě pořád pokračuje. Kolik lidí vnímá situaci ve světě a ve svém životě takto. Provázejí nás nesmyslné války – už rok a půl se válčí na Ukrajině, deset let v Sýrii, války v Africe už ani nevnímáme – rozdíl mezi bohatými a chudými se stále zvětšuje; inflace ničí úspory a nemoci ničí životy; rodiny se rozpadají, jak bábovičky ze suchého písku; ničí se identita člověka a jeho důstojnost; nové ideologie ubližují zcela legálně lidem, kteří si myslí, že jakási duhová proměna vyřeší jejich reálné problémy, pochybnosti a strachy. Jenže to není duha, kterou Hospodin položil do mraků jako znamení smlouvy s Noem. To je duha, kterou jsme si stvořili my, protože chceme být jako Bůh. To je duha, která se válí po zemi a ty, kteří nechtějí být před Bohem na kolenou, tak najednou velmi ochotně „ryjí držkou v zemi“, jak už kdysi zpíval Karel Kryl.

→ Jsou zde dvě cesty, jak to změnit. Počkat v lodi a udělat místo pro Ježíše, aby vstoupil na loď. Pokud má tato civilizace přežít musí vytvořit prostor pro Boha ve svých zákonech a ve svých institucích. Pravděpodobně to nenastane a zanikne jako spousta civilizací před námi. Můžeme to do určité míry ovlivnit, můžeme se o to pokusit, ale je něco, co máme v moci daleko více. Udělat pro Krista prostor v našich rodinách a v našich životech. Mít čas na modlitbu, na bohoslužby, na duchovní rozhovory, na setkávání s křesťany, ale také dovolit Ježíši, aby nám vstoupil do života, být ochotní opustit naše plány nebo naše pohodlí a hledat opravdu Boží vůli.

→ Druhá varianta je udělat to, co udělal Petr. Nečekat na nic a jít po vodě. Petr neví, jak se chodí po vodě, dokonce si ani není jistý, zda je to Ježíš, ale jestli je to on, tak je potřeba za ním jít. Petr šel dál než ti, kteří zůstali sedět v lodi, zašel dál, než mohl zvládnout. Ale i tak je dobře, že tam šel, protože teprve, když šel ke dnu, tak pochopil, o co jde a poznal Ježíše jako Spasitele. Je to trochu podobné jako to, co Petr zažije ještě jednou, kdy půjde za Ježíšem dál než ostatní apoštolové (s výjimkou Jana) – kdy opět zajde dál, než zvládne. A stane se to opět v závěru noci dříve, než kohout zakokrhá. Ale i tak je dobře, že jde za Kristem. Jak napsal papež František: „Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám.“ (Evangelii gaudium)