Nejhorší je, když Bůh mlčí. Když na naše problémy, starosti a těžkosti neslyšíme žádnou odpověď … když máme pocit, že naše těžkosti Boha nezajímají … a tím důvodem není nic jiného než to, že jsme to právě my. Kananejská žena křičí: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo.

→ Ježíšovo mlčení na prosbu o pomoc je velmi neobvyklé. Ona i Markova verze, že napřed se mají najíst děti, není nic moc, ale pořád dává určitou naději. Tady se musíme napřed promlčet k rozhovoru, a ty odpovědi nepřipouští změnu – nedávají na naději. Pokud se mají napřed najíst děti, tak je přece jen šance, že něco zbude i pro pohanské psy – pro psíky. Jenže v Matoušově verzi, kdy není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům, se nepřipouští, že by ještě nějaký chléb měl zůstat i pro psíky.

→ Člověk si občas může připadat jako ten pohanský pes, jako někdo, pro koho není místo v Ježíšově blízkosti, jako ta kananejská žena – pohanka, se kterou se zbožný žid zkrátka nestýká. Můžeme si připadat jako ti, kdo k Bohu úpěnlivě volají, ale Bůh nás neslyší. Nemáme nárok na Boží pomoc. Zdá se nám, že Božích darů není dost pro všechny a my tedy rozhodně nepatříme mezi vyvolené, mezi ty, kteří by měli u Boha nějaké přední místo.

→ Zajímavé je, že kananejská žena přistoupí na Ježíšovo podobenství, netváří se, že je někdo víc, že ona a její dcera mají nárok na Boží pomoc. Jen prostě řekne: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů.“ Zkrátka: je dost chleba pro všechny. Bůh skutečně může pomoci každému a všem. Bůh nám dává své dary plnými hrstmi a nikdo nemusí odejít s prázdnou. Nemusíme se bát, že by Bůh tu byl jen pro někoho, pro pár vyvolených. To je to první důležité poselství dnešního evangelia: Bůh je pro všechny, Ježíš je pro…

→ Tím druhým poselstvím dnešního evangelia je vytrvalost té kananejské ženy. Nejprve musí zvládnout Ježíšovo mlčení, pak musí zvládnout blbé řeči Ježíšových učedníků: „Pošli ji pryč.“ Potom se musí vyrovnat s prvním Ježíšovým odmítnutím: „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského.“ Všimněte si prosím toho „jen“. Pán Ježíš neříká jsem poslán především k ztraceným ovcím domu izraelského nebo jsem poslán nejprve k ztraceným ovcím domu izraelského. Ale jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského.

→ Pak přijde asi to nejhorší, kdy tento laskavý učitel, označí kananejskou ženu za pohanského psa, i když to řekne trochu decentněji a vysvětluje: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ Jenže nic z toho kananejskou ženu neodradí a pokračuje ve svých prosbách. Ježíše ovšem nepřesvědčí její brilantní způsob uvažování, ale její vytrvalost a víra – nebo lépe řečeno její víra, která se projevuje vytrvalostí, a nakonec dává i pravou moudrost.

→ Třetím poselstvím dnešního evangelia je, že otevřenost vůči všem překvapivě nesnižuje laťku. Víra kananejské ženy je nakonec možná mnohem větší než víra většiny učedníků, kteří doprovázejí Krista. Kolikrát se stává, že někdo, kdo svůj život požil všelijak, a nakonec našel cestu ke Kristu, je pro nás příkladem v prožívání víry. Nezřídka dochází k tomu, že člověk, se kterým se slušní lidé nestýkají, se obrátí k Bohu, a my všichni si při pohledu na něj můžeme uvědomit, co je to opravdové obrácení. Otevřenost tedy pomáhá růst.

→ Nezapomeňme tedy na základní poselství dnešního evangelia: 1. Božích darů je dost pro všechny; 2. víra se projevuje vytrvalostí; 3. Otevřenost vůči druhým lidem pomáhá růst. Nenechme se odradit ani tím, že učedníci, kteří jsou v Ježíšově blízkosti by nás nejradši umlčeli a poslali pryč. Důležitý je Ježíš. Kéž i my můžeme slyšet jeho slova: „… jak veliká je tvá víra! Staň se, jak si přeješ.“