Málokdo má problém s Bohem. I ten, který o sobě řekne, že je neznaboh obvykle nad sebou uznává něco vyššího a když ho necháme mluvit trochu déle, tak zjišťujeme, že v podstatě věří v Boha, ale má pro něj jen jiná označení a termíny. Ano, málokdo má problém s Bohem, ale stejně tak platí, že málokdo nemá problém s církví – od největších liberálů až po ultrakonzervativní katolíky.

„Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie,“ napsal TGM. Jenže já se ptám: Jaký Ježíš? „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Pro některé je Ježíš jen historická osobnost, pro jiné jen vymyšlená postava, pro další je to prorok, který hodně vytrpěl, tak jako Jeremiáš, nebo prorok, který má ještě naplnit určité poslání jako Eliáš. Pro určité typy křesťanů je to jediné strašidlo, které existuje, tak trochu ve smyslu toho vtipu: „Ježíš tě vidí.“ Pro jiné typy křesťanů je to dobrák, který je vždy k dispozici, aby pomohl.

Jenže, jak říká Petr, Ježíš je Mesiáš, Syn živého Boha! Petr dostal dar, aby mohl sdělit, kdo Ježíš je.  To mu nezjevilo tělo a krev, ale Nebeský Otec. Petr byl obyčejný slabý člověk, při cestě po vodě začal tonout, před obyčejnou služkou zapřel, že vůbec Pána Ježíše zná a chvíli potom, co mu Ježíš svěřil klíče od nebeského království, tak Ježíši začne rozmlouvat jeho vykupitelskou smrt v Jeruzalémě. Ano je to obyčejný chybující a slabý člověk, ale má okamžiky, kdy jasně vidí, kdo Ježíš je, kdy utvrzuje ve víře své bratry a je to on, komu Pán Ježíš svěřil klíče od nebeského království a moc svazovat i rozvazovat.

Sloupy života církve jsou: kojnonia (společenství), liturgia, martyria (svědectví) a diakonia (služba). Jenže, abychom vůbec mohli vytvářet společenství okolo Krista, slavit liturgii, kdy Ježíš je vždy tím prvotním udělovatelem svátostí, abychom mohli vydávat svědectví a sloužit, tak potřebujeme Petra, který nám znovu připomene, kdo je Ježíš.

Můžete si myslet o papeži co chcete, můžete ho zbožňovat i nenávidět, můžeme mít kritický pohled na mnoho papežů v historii a často i zcela oprávněný, jenže i dnes ve společenství církve potřebujeme Petra. Potřebujeme toho, který nám připomíná, kdo je pro nás Ježíš, co to pro nás znamená a k čemu nás to má vést.

Protestanská tradice, která sice uznává apoštola Petra a jeho mimořádnou úlohu, ale neuznává, že by Petr měl něco ze svého úkolu předávat svým nástupcům je už ze své podstaty rozdělená v názorech na aktuální otázky dnešní doby, které ještě apoštol Petr řešit nemusel.

Je škoda, že tu máme i rozdělení mezi katolickými křesťany. Vždyť my přece věříme tomu, že mnohé z Petrova poslání přešlo na římské biskupy a že i současný papež František pokračuje v poslání, které Ježíš svěřil Petrovi, když mu dává klíče od nebeského království a moc svazovat i rozvazovat. Samozřejmě, že ne vše, co papež řekne v každodenních kázáních, má dar neomylnosti. Je ovšem důležité naslouchat tomuto muži, který nám připomíná, kdo je Ježíš a co po nás chce. Mnoho lidí má pocit, že musí papeže opravovat vždy a všude, a přestává rozlišovat, kdy z něj mluví čisté lidství, jak z Petra, který Krista varuje: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ a kdy mluví slova, která mu nezjevilo tělo a krev, ale Nebeský Otec.

Jsem vděčný za papeže, které jsem mohl zažít, že žijeme v době, kdy je přeci jen snadnější věřit, že římský biskup má od Boha určité jedinečné poslání. Jsem ale především vděčný Nebeskému Otci, že zde máme někoho, kdo v zásadních otázkách víry a mravů, které definuje slavnostním způsobem má dar neomylnosti. Jsem vděčný za člověka, který nám znovu a znovu připomíná, kdo je pro nás Ježíš a co to pro nás znamená; že je tu skála, kterou nic nezničí. Pokud se církev okolo Petra bude držet Ježíše jako mesiáše a Syna Božího, obstojí i vůči peklu. Žádná pohroma, která vychází z pekelných bran nedokáže přemoci církev, která se drží Petra a jeho vyznání.