Představte si svět bez odpuštění. Jak strašlivý by byl svět, ve kterém by neexistovalo žádné odpuštění. To už by totiž nebyl svět, to je peklo. Sice je pravda, že známe lidi, kteří běžně neodpouštějí a jsou mstivý, ale i takový člověk obvykle někomu něco odpustil třeba svým dětem nebo alespoň svému psovi. Ano, žijeme ve světě, kde ještě pořád existuje odpuštění – naštěstí! – ale valem ho ubývá, a takový svět se stává neobyvatelným.

→ Na jednu stranu lidé jsou dnes schopní lecos omluvit – někdy i věci v podstatě neomluvitelné, ale odpuštění jsme v současné době velmi zúžili. Ano, zamilovaní jsou ještě schopni si odpustit, rodiče jsou schopni odpustit malým dětem a mnohé děti jsou ještě schopni odpustit rodičům, ale jinak? Manželství, kde se po čase vytratí odpuštění, se rozpadá; na pracovišti bez odpuštění není možné dlouho vydržet; farnosti bez odpuštění skomírají; vztahy mezi sourozenci případně dalšími příbuznými bez odpuštění připomínají vztahy úhlavních nepřátel; přátelství bez odpuštění neexistuje.

→ Jenže jaká je míra odpuštění? Člověk si říká: „Přece nemohu odpustit druhému vždycky a všechno.“ Petr se ptá: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Rabíni učili, že odpustit se má třikrát. Má to svou logiku – třikrát a dost. Petr tím svým sedmkrát nejen navrhuje vysoké číslo, ale zároveň uvádí číslo plnosti a někteří už toto vnímají jako vždy. Jenže přeci jen sedm je číslo, kterého se dá dopočítat a lze ho pochopit i tak, že po sedmé se už číše naplnila a při osmém provinění přetekla. Na rozdíl od toho sedmdesát sedmkrát je už číslo, kterého se člověk nedopočítá.

→ Mám tedy odpustit vždycky, ale mám odpustit opravdu všechno? Přece jsou provinění opravdu závažná a pokud je ten druhý udělal schválně a možná mi dokonce i chtěl ublížit, tak dá se odpustit něco takového? Možná nás napadne věta ve smyslu: „Každý rozumný člověk přece uzná, že jsou věci, které se odpustit nedají.“ Pokud je to tak, tak asi Kristus není rozumný a rozhodněte se, zda jím necháte vést.

→ Podobenství, které Ježíš vypráví, je možná realističtější, než si myslíme a aktuálnější, než jsme schopni si přiznat. Služebník, který dluží králi tedy státu astronomickou částku, ten, který dlužil miliardy, z toho vyvázne lépe než ten, který dluží pár desítek či stovek tisíc. Ten, kdo dluží pár desítek či stovek tisíc, nemá šanci, aby unikl exekutorovi. Zatímco miliardář je vždycky miliardář, a to i tehdy, když je před jeho miliardami záporné znaménko. Nejde tedy o nějaké naivní vyprávění, ale spíše potvrzuje naši zkušenost, jak to ve světě chodí.

→ Služebník, kterému bylo odpuštěno a sám neodpustil je nám nesympatický, ale představte se, že bychom znali jen prostřední obraz podobenství. Člověk, který přišel o několik set tisíc – možná všechny své úspory – a dlužník, který ho o ty peníze připravil. Nebudeme v tomto případě spíš na straně věřitele? Nebudeme si říkat, že něco takového přeci tomu dlužníkovi nemůže jen tak projít?

→ Jistě, mnohdy řešíme jen takové drobné nepatrné prohřešky, kdy nás někdo urazí v určité hádce a vlastně to tak ani nemyslel, protože to bylo řečeno ve velkých emocích; nebo někdo nesplní, co slíbil, ale možná jsme se jen špatně pochopili; nebo někdo neudělá, co měl, ale nejspíš na to jenom zapomněl atd. Občas se však stane, že nám někdo ublíží hodně, že nás skutečně zraní a my se nemůžeme ubránit pocitu, že to udělal s naprostým klidem a úmyslně. Tady najednou jakoby není důvod odpustit. Není důvod odpustit a všichni rozumní lidé musí být na naší straně.
→ Ano, tak situace vypadá, pokud vyřízneme prostřední obraz podobenství, jenže pokud se na věc podíváme v celku, tak je to najednou jinak. Je třeba si neustále připomínat, jak moc nám Bůh odpouští, a to znovu a znovu, a že to naše odpuštění druhým je v podstatě jen maličkost, byť by se jednalo o ta nejzávažnější provinění vůči nám. Máme tedy odpouštět všechno a vždy, a to zvláště tehdy, když ten druhý lituje a prosí o odpuštění, protože nikdy nevíme, kolik přemáhání ho to stálo; a pak Bůh přeci s námi uzavřel smlouvu novou a věčnou na odpuštění hříchů, a ta smlouva se zpřítomňuje při každé mši sv. – kéž to Boží odpuštění vždy doprovází i to naše, protože jen tak nikdy nepřestaneme být účastníky této smlouvy.