V Římě začíná celosvětová synoda o synodalitě a mnozí mají různá očekávání. Byl jsem na jednom setkání kněží, kde jsem si v šedivé kolárkové košili připadal zvláštně, protože skoro všichni měli kleriku nebo alespoň byli celí v černém. Tam zaznělo docela jasné očekávání ohledně synody: „Doufejme, že se nic nezmění.“ Pak jsem se během prázdnin také bavil s kněžími, kteří mají úplně odlišná očekávání ohledně svěcení žen, homosexuálních svazků apod. Málokdy byly názory v katolické církvi v různých skupinách tak odlišné. Paradoxně si s kolegy faráři a kazateli v Nymburce z jiných křesťanských církví rozumím víc než s některými spolubratry katolickými kněžími.

→ A do této polarizace názorů a rozdělení v církvi zaznívají slova apoštola Pavla: „… dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní.“ Jak můžeme stejně smýšlet, vždyť my už se dnes neshodneme ani na tom, kdo je to muž, kdo je to žena, co je manželství nebo co je svátost svěcení – kněžství. Jsou zde katolíci, kteří budou tvrdit, že společenství církve nezměnilo nikdy nic, protože k tomu přece nemá právo a já se ptám, jak to myslí a kam dali oči. Pak zde máme katolíky, kteří si myslí, že církev může změnit skoro všechno – jestli ne úplně všechno – a já se ptám, zda se tito největší liberálové nakonec nejvíc nepodobají Velkému inkvizitorovi z Bratří Karamazových. (Který říká Kristu, že už mu přece jednou odevzdal veškerou moc a že už mu nemá do čeho mluvit.)

→ Přesto si myslím, že dnešní čtení z listu Filipanům musíme vzít vážně, že totiž není jiná cesta. Asi proto papež František naordinoval členům synody docela hodně duchovního programu, aby v sobě měli to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš, aby nic nedělali z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě. Pokud si účastníci synody budou navzájem naslouchat a pokud především budou naslouchat Duchu sv., tak se nemusíme bát, co z toho vzejde, ale naopak se těšit na nové podněty pro nás osobně i pro život církve.

→ Jenže toto čtení zde není jen pro účastníky synody, ale pro nás pro všechny. My všichni jsme pozváni k tomu, abychom z pokory pokládali druhého za lepšího než sebe, abychom nehleděli jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých. To stejné smýšlení, svornost a jednomyslnost, neznamená, že máme mít na všechno úplně stejný názor, ale v podstatných věcech máme mít jednotu.

→ To základní, co je dobré si připomenout, že tomu bratrovi ve víře, který má podle mého úplně scestné názory jde nakonec přeci jen o slávu Boží a o spásu nesmrtelných duší. On to neříká kvůli tomu, že je zabedněný pyšný sobec nebo namyšlený hlupák, ale motivuje ho k tomu láska k Bohu a k lidem a je přesvědčený, že následuje Krista. Přitom je úplně jedno, zda je to ten největší konzervativec nebo největší liberál či jakýsi středový katolík.

→ Pavel pak jasně ukazuje kudy vede cesta k svornosti a jednomyslnosti – jakým způsobem máme následovat Krista. On totiž nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl … ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Cesta k jednotě opravdu vede přes kříž, přes zřeknutí se sama sebe a poslušnost. Skoro se to i bojím říkat, protože vím, jak snadno se z toho stane manipulace. Jak ten či onen prohlásí, že musíte poslouchat mě, zříct se svého názoru, přijmout bolest, kterou vám to působí jako kříž … Strašlivá karikatura!

→ Žádný člověk nemá právo si uchvátit to, co patří Bohu. Poslušnost kněží vůči biskupovi či řeholníků vůči představenému je něco jiného než poslušnost, která patří jen Bohu. Přesto je důležité zříci se sami sebe a nelpět na tom, kdo jsem, ani na svých názorech, ale ne kvůli nějakému církevnímu hodnostáři, ale kvůli Kristu, který nám ukázal cestu. Pokud se setkají dva lidé, kteří přes všechnu svou hříšnost jdou skutečně za Ježíšem v poslušnosti a ve zřeknutí se sebe sama, tak si paradoxně rozumí i pokud mají různé názory a zakouší podivuhodnou svornost a jednomyslnost. Ježíš svým křížem a zmrtvýchvstáním ukazuje i dnes církvi cestu k opravdové jednotě. Jděme za ním!

TEXT k ADORACI z Evangelii gaudium:

98. V Božím lidu a v různých společenstvích je mnoho válek. Ve čtvrti, na pracovišti, kolik jen válek ze žárlivosti a závisti! Duchovní zesvětštění vede některé křesťany k vyhlášení války jiným křesťanům, kteří se stavějí proti sobě ve snaze o uchvácení moci, prestiže, rozkoše či ekonomické bezpečnosti. Někteří také přestávají žít upřímnou příslušnost k církvi a živí ducha sváru. Spíše než patřit k celé církvi s její bohatou rozmanitostí, patří k té či oné skupině, která se považuje za odlišnou či speciální.

99. Svět je drásán válkami a násilím anebo zraňován rozšířeným individualismem, který rozděluje lidské bytosti a staví je proti sobě, aby dychtily po vlastním blahobytu. V různých zemích se vzněcují konflikty a stará rozdělení, která byla částečně považována za překonaná. Křesťany všech komunit světa bych rád požádal zejména o svědectví bratrského společenství, které se stane přitažlivým a zářivým. Kéž všichni mohou obdivovat, jak o sebe vzájemně pečujete, dodáváte si vzájemně odvahu a doprovázíte se: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). O to Ježíš žádal intenzivní modlitbou Otce: „Ať jsou všichni jedno… v nás… aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). Pozor na pokušení závisti! Jsme na stejné lodi a míříme do stejného přístavu! Prosme o milost radovat se nad plody druhých, které patří všem.