Těšíte se do nebe? Někdo se možná těší na nedělní oběd; děti se těší na podzimní prázdniny, některé už možná na Vánoce. Jiný se už teď těší na jaro – a to se nám ochladilo teprve dnes – další se těší do důchodu nebo na vnoučata, ti starší na pravnoučata. Leckdy jsme schopni se těšit i na věci, o kterých nevíme, zda někdy nastanou – jako třeba ten důchod, ale těšíme se do nebe?

→ Žijeme ve společnosti, kde bojový ateismus vystřídal ateismus praktický. Lidé žijí jako by Bůh neexistoval, ale už nemají potřebu proti němu bojovat. Pokud proti něčemu naše společnost bojuje, tak je to proti společenství. Ideální spotřebiteli je totiž jednotlivec bez komunity. Především se pak útočí na rodinu a na církev, ale nezřídka i na cokoli, co jen zavání společenstvím.Jenže my křesťané často žijeme jako by neexistovalo peklo a nebe. My si ještě obvykle uvědomujeme důležitost společenství. I když mnozí křesťané se stávají křesťané individualisty. Z osobního vztahu s Bohem se stal soukromý vztah s Bohem. Ještě sice čerpají ze svátostí, ale nic víc, vše svatá a dost – a nejlépe online.

→ Naštěstí většina křesťanů vnímá důležitost společenství, dokonce věříme i ve společenství, které překračuje hranice smrti. Modlíme se za naše zemřelé a za 2 týdny se za ně začneme modlit ještě víc. Prosíme o přímluvu svaté. Ale těšíme se do nebe. Izaiáš popisuje nebe jako úžasnou hostinu: „vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína.“ A dále: „Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi.“

→ Ježíš V evangeliu mluví o královské svatební hostině. Svatební hostina to bylo to nejkrásnější, co mohli lidé v tehdejší době vůbec zažít? Dobře se najedli, napili, nemuseli pracovat, a především se setkali s mnoha přáteli a příbuznými. Radovali se. Královská svatební hostina to pak je vrchol radosti …

→ Věřím v život po smrti. Protože fyzika posmrtný život nijak nevylučuje. Vědomí a svobodná vůle pak ukazují na duši, která se nerozpadá a je ze své podstaty nesmrtelná. Zážitky blízké smrti, tedy zkušenosti lidí, co prožili klinickou smrt, jsou opravdu přesvědčivé. Lidé různých kultur a náboženství je popisují velmi podobně. Ti lidé ví o věcech, které se jinak nedají vysvětlit, než že měly mimotělní zkušenost. Je to něco zcela odlišného od těch, kteří tvrdí,

že mají zážitky z minulého života. Kde drtivá většina případů pochází z Indie a kdy mnoho lidí si pamatuje na svůj život v sousední vesnici.

→ Dalším důvodem pro posmrtný život je existence morálního přesvědčení. Jsme špatní tvorové, kteří se chovají jako by špatní být neměli. Víme, že žijeme v nespravedlivé společnosti, ale nepřestáváme si myslet, že by to tak být nemělo. Proč jednáme jako by existoval lepší svět s lepšími ideály, který je soudcem tohoto světa. Nejlepší vysvětlení zní, že takový svět existuje. Jinak řečeno, předpoklad posmrtného života objasňuje naši morální přirozenost lépe než jakákoliv konkurenční hypotéza.

→ Ovšem tím největším a nejjasnějším důvodem, proč věřím v posmrtný život, nejsou různé rozumové úvahy, ale především svědectví Ježíše Krista, který zemřel a vstal z mrtvých.

→ Odmítnout pozvání na svatební hostinu v nebeském království neznamená, že se musím stavit k víře nepřátelsky. Jen někteří pochytali jeho služebníky a zabili je. Reakce ostatních, a nejspíš i většiny, je jiná. Odešli na pole nebo za obchodem. Na práci na poli není nic špatného, stejně jako na obchodě, když je poctivý. Problém byl v tom, že tyto věci jim bránily přijít na svatební hostinu. Problém není naše práce a náš byznys. Problém je, když tyto věci jsou pro nás důležitější než Boží království.

→ Víte, co je úžasné, že my všichni, co jsme tady. Jsme dali přednost Eucharistii před prací. Já vám opravdu děkuji, že v tomto městě, v tomto kraji, jsou ještě lidé, kteří dají přednost setkání s Pánem Ježíšem při mši svaté před mnoha dalšími věcmi, které mají na práci. Fakt jste úžasní, že jste přišli! Vždyť člověk by si mohl říct, že přece s Bohem se mohu setkat i jinak a jinde. Jenže při liturgii vstupuji do formy, která mne formuje. Přijímám pravidla, která si sám neurčuji. Přijímám šaty, které přišly spolu s pozváním na královskou svatbu. Jistě, i ta nejlépe prožitá mše svatá je ničím ve srovnáním s nebem. Přesto je prostorem a časem, kde nebe se úžasně, přibližuje nám lidem, kde můžeme načerpat mnoho neviditelných darů, kdy náš život dostává smysl a směr. Kdy se nám dostává pozvání na královskou svatbu v nebi. Kdy můžeme zažít, co to znamená být bratři a sestry Ježíše Krista i mezi sebou navzájem. Kdy se nám otvírá nebe.