Tak se nám zase přiblížili dušičky a my katolíci budeme na hřbitovy chodit nejen s tím, abychom si na své blízké zemřelé vzpomněli a pomodlili se za ně, ale abychom také pro ně získali plnomocné odpustky. Jeden bude horlivě vyjmenovávat: to musíš ke zpovědi, ke svatému přijímání, pomodlit se na úmysl papeže, nemít zalíbení v žádném hříchu, chtít odpustek získat a jít na hřbitov a pomodlit se tam alespoň v duchu za zemřelé. A jiný mu řekne: „Hele víš co, to vůbec není důležité, hlavní je se za ně pomodlit, pamatovat na ně, ukázat jim, že je máš rád.“ Kdo má pravdu?

→ Mám pocit, že mnoho nedorozumění mezi námi křesťany je z toho, že příliš nerozlišujeme mezi tím, co je důležité a co je nejdůležitější. Mnoho zákoníků Ježíšovi doby také nerozlišovalo mezi tím, co je důležité a co je nejdůležitější. Byli toho názoru, že je nepřípustné nadřazovat jedno přikázání nad druhé, že všechna jsou stejně významná, protože jsou všechna od Boha a člověku nepřísluší rozlišovat, které je větší a které je méně důležité. Nastražili tak Ježíšovi další léčku, ale Ježíš je svou odpovědí opět dostane.

→ „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ Ježíš cituje ze šemá Izrael – tedy z modlitby, kterou se každý zbožný Žid denně modlí. Na to se nedá nic namítat, a tak si Ježíš klidně může dovolit dodat druhé největší přikázání: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ I když se ho na to vlastně nikdo neptal. Tím chce také ukázat, že se vlastně jedná o jakési dvojpřikázání, že totiž láska k Bohu se projevuje láskou k člověku a že opravdová láska k člověku nelze oddělit od lásky k Bohu.

→ Zatímco v Markově evangeliu čteme, že učitel Zákona na to reaguje: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi odpověděl …“ a Ježíš mu na to říká: „Nejsi daleko od Božího království.“

– Tak v Matoušově evangeliu není zmíněna žádná reakce. Matouš celý rozhovor překotně ukončí a rázně utne. Dvojpřikázání je něco, na čem se Ježíš a farizeové shodnou a s potěšením si to řeknou. Evangelista Matouš je první – a v dějinách církve zdaleka ne poslední – komu se to nechce říkat.

→ Mnohým pravověrným katolíkům se nechce přiznávat, že na těch nejdůležitějších věcech se shodnou i se zcela liberálními katolíky, s křesťany z jiných církví ba dokonce i s věřícími jiných náboženství a s lidmi, kteří říkají, že jsou nevěřící. Jenže ony opravdu všechny pravdy víry nejsou stejně důležité. Na něčem záleží více a na něčem méně. Jak připomněl teologům II. Vatikánský koncil: „Při porovnávání nauk ať pamatují, že existuje řád neboli hierarchie pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry.“ (Untitatis redintegratio, čl. 11)

→ Víte nemám rád, když křesťané nad mnoha věcmi jen mávnou rukou a řeknou: „Ale vždyť to je jedno.“ nebo „To není důležitý.“ Přitom mluví o věcech celkem důležitých jako je třeba svěcení neděle, úcta ke svatým nebo získávání odpustků. Zkrátka nerozlišují, že se jedná o věci poměrně důležité, ale ne o ty nejdůležitější. Na druhou stranu není správné, pokud někdo považuje všechny pravdy víry za ty nejdůležitější a dává jim naprosto stejnou důležitost.

→ Není špatné si uvědomit, že se sice s mnoha lidmi na některých důležitých věcech neshodneme, ale že na tom nejdůležitějším se s nimi přeci jen shodneme. To nemusí být začátek synkretismu – směšování různých náboženství dohromady – jak se mnozí bojí. To totiž může být začátek dialogu, když se shodneme na lásce k Bohu a k bližním. A pokud je pro někoho ta láska k Bohu problém, tak to řekne třeba trochu jinak: „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe: sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době…“ (skautský slib) – Ten význam mi přijde úplně stejný.

→ Ano, tam, kde si uvědomíme, že se na tom nejdůležitějším shodneme, tam kde před svými ambicemi obhájit své vidění pravdy dáme přednost Bohu, který je Láska, tam může začít cesta, abychom se sbližovali i v dalších věcech, které sice nejsou ty nejdůležitější, ale jsou také důležité a patří k bohatství naší víry. K tomu nám pomáhej Bůh.