Byl Pán Ježíš ten uhlazený slušňák, jak ho najdeme na mnoha vyobrazeních anebo to byl spíš žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků (Mt 11,19), jak o něm mluvili někteří jeho současníci. Kristus určitě nedělal hříchy, nemluvil sprostě, nepřejídal se a neopíjel, na druhou stranu byl blízko – někdy snad až příliš blízko – celníkům, nevěstkám a dalším hříšníkům. Bral na sebe jejich provinění nechal se lidmi posuzovat a odsuzovat spolu s nimi. Bral na sebe to jejich největší břemeno – jejich hřích – jejich zavržení od lidí – a na kříži i jejich zavržení od Boha.

→ Problém farizeů nebyl v tom, že by kázali vodu a pili víno. Tedy že by ukládali nejrůznější předpisy, které by sami nedodržovali. To by neodpovídalo ostatním textům v Matoušově evangeliu (ani v dalších evangeliích). Oni se skutečně postili, modlili, odváděli desátky … Když Ježíš mluví o farizejích, že svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem – tak tím nejspíš mluví o mravním odsouzení, vyloučení, pohrdání, zavržení…

→ Farizeové, ale i my kněží, my křesťané, my katolíci neseme celkem těžká břemena půstu, modlitby, dodržování morálních zásad, přispívání potřebným i na církev atd. – jenže ty se nesou celkem snadno, protože si můžeme připadat, jak jsme úžasně dobří, zbožní, počestní. Třásně na šatech už sice nenosíme a místo modlitebního řemínku máme růženec, ale dál se nám líbí, když nám říkají otče, pane magistře a nabízí nám nějaké výhodné místo hodně vepředu.

→ Jak varoval papež František v závěrečném kázání na synodě: „Musíme stále bojovat proti současné podobě modloslužby, která často pramení z osobní ješitnosti, jako je touha po úspěchu, snaha prosadit se za každou cenu, z chamtivosti … Ale také proti modloslužbě maskované za spiritualitu: moje spiritualita, moje náboženské představy, moje pastorační zdatnost. Buďme bdělí, aby se nám nestalo, že do středu pozornosti postavíme sebe místo něho.“ – Tedy místo Pána Ježíše.

→ Ano, to byl problém farizeů Ježíšovi doby, a to je někdy i náš problém: zbožnost zahleděná do sebe; spravedlnost, která se týká jen mě, a těm druhým zabarikáduje cestu. Nejsme tak úžasně zamilovaní do Boha, ale do své vlastní zbožnosti, horlivosti, oddanosti přikázáním … To je rozdíl, který člověk sám u sebe snadno přehlédne, ale který se pak projeví v jednání s druhými. Odsuzujeme je, posuzujeme je, stavíme se nad ně – nebo s nimi neseme jejich břemena? Jak jednáme?

→ Letos v Lisabonu řekl papež mladým lidem, že jediná situace, kdy je přípustné dívat se na člověka shora dolů, je… když mu pomáháme nahoru. To je pohled Ježíše na cizoložnou ženu, když jí říká: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“ (Jan 8,11) To je pohled na Petra po tom, co třikrát zapřel. Ano jsou situace a okolnosti, kdy se od nás žádá, abychom druhým pomohli vstát, abychom jim řekli, jak se věci mají nebo co by měli změnit, kdy potřebují naše povzbuzení, naši podanou ruku, kdy náš pohled shora není přezíraví, protože je plný lásky, protože tomu druhému opravdu chce pomoci, chce ho zachránit.

→ Ve všech ostatních situacích zůstaňme s druhými na jedné rovině, nepovyšujme se nad ně. I když i nám to může přinést podobné odsouzení jako Kristu: Hle, žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků. Nesme s druhými jejich břemena, kde často tím největším břemenem je opravdu nepřijetí, vyloučení… – a také vlastní hřích. Jedině Ježíš sice zemřel za hříchy celého světa, ale každý z nás může pomoci druhým vyrovnat se s jejich vlastní slabostí a hříšností. Ne tak, že nad tím mávneme rukou nebo řekneme, že na tom není nic špatného – jak se mnohdy děje – ale tím, že jim ukážeme Boha, který nepřestává milovat hříšníka, i když hřích nenávidí.

→ Nezapomeňme na to, že patříme ke Kristu. K tomu Kristu, který má i tohohle strašného člověka tak rád, že za něj zemřel. Pomozme mu nést jeho břemeno, jděme s ním. Nesme s ním i to, jak je strašný, i když riskujeme, že nás všichni budou považovat za stejně strašné. S vírou, že platí: „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“