Kázání 23. 6. 2024
Pokud se pohybujeme v civilizaci, v nížině a na pevné zemi, v zemi tektonicky klidné a bez činných sopek, tak jen málokdy jsme vystaveni působení živlů, se kterým si neporadíme. Snad jen nedávné kroupy o velikosti 2 – 4 cm nás nutili volat o pomoc k Bohu, pokud jsme uvízli někde venku. Ve vysokých horách nebo na moři je to často jiné, a ještě jiné je to v oblastech s častým zemětřesením.
→ Apoštolové se ocitli uprostřed bouře a jejich zděšení nebylo dáno jen tou bouřkou, ale možná ještě více velikostí a stavem jejich loďky, která se plní vodou a vlny na ni dorážejí. Jejich zoufalý výkřik: „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ – určitě nebylo žádné šeptání a jejich buzení Ježíše asi bylo dosti intenzivní. Přesto si dovolím tvrdit, že bouřka byla daleko hlučnější a vlny třásli s lodí o poznání intenzivněji než apoštolové s Ježíšem, ale Krista vzbudili apoštolové a ne bouřka.
→ Bohu není jedno, že hyneme. Bohu na nás záleží. To patří k důležitému poselství dnešního evangelia. Mezi různými překlady mě zaujal překlad bible kralické: „Mistře, což pak nic nedbáš, že hyneme?“ Nejen „nedbáš“ ale „nic nedbáš“! Člověk kolikrát propadá pocitu, že Bohu na mně nezáleží, že Bohu je úplně jedno, jak se mají lidé a co dělají. V dnešní době není mnoho opravdových ateistů, ale mnoha lidem je celkem jedno, zda je Bůh a jaký je Bůh. Přitom mají pocit, že pokud nějaký Bůh je, tak je mu také jedno, co dělají lidé. Myslí si, že Bůh je mimo tento svět, někde hodně daleko od našich problémů.
→ Job nevnímá Boha jako někoho, kdo je daleko, kdo se nezajímá o člověka. Job se ani neptá Boha, jak mohl dopustit všechna ta neštěstí. – Víme, že když se řekne „jobovka“ tak je to synonymum pro špatnou zprávu. – Job ale vzpomíná na chvíle, kdy ho Bůh střežil, kdy jeho stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem (Job 29, 4), a ptá se, proč ho Bůh opustil, proč ho neslyší: „Volám k tobě o pomoc a ty neodpovídáš.“ (Job 30, 20) Boží odpověď: „Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo …“ Nevyjadřuje jen Boží velikost a moc, a to že Bůh nekonečně převyšuje člověka, ale především ujištění, že Bůh Joba neopustil.
→ Ano, Bůh je s Jobem i v jeho bídě a trápení. Bůh je s Jobem i tehdy, když přišel o svůj majetek, o své nejbližší, když on sám je raněn ošklivými vředy. Řečeno slovy evangelia: Bůh je s námi na jedné lodi, i když je velká větrná bouře a loď se už plní vodou. Jenže, když je Bůh s námi, tak proč hyneme? Proč tolik bolestí, proč tolik zla, proč tolik utrpení … proč?! Proč Ježíš zase leží na zádi lodi na polštáři a spí?
→ Přiznám se, že nevím. Nevím, proč někdy Pán Bůh zasáhne a pomůže a jindy voláme, úpěnlivě prosíme a ono se nic neděje. Nevím, proč někdy Bůh zasáhne za pět minut dvanáct a jindy hluboko po dvanácté a někdy vůbec. Nebyl jsem u toho, když zakládal zemi, kdyžzahradil moře branami. Spolu s Jobem chci vyznat: Jsou to pro mě věci příliš podivuhodné, které neznám. (Job 42, 3) Jedno, ale přeci jen vím, Bohu není jedno, že hyneme. Bůh je s námi na jedné lodi. Bůh se v Ježíši Kristu stal jednou pro vždy Immanuel – Bůh s námi.
→ Ještě si dovolím připomenout, že Ježíše skutečně nevzbudila daleko hlučnější bouřka, ale volání apoštolů. Ano má smysl se modlit, i když máme pocit, že Bůh přeci všechny ty hrůzy vidí daleko lépe než my. Ano, Bůh ví všechno, a přeci naše volání, naše modlitby mají své nezastupitelné místo. Mnoho darů nám Bůh nedává, protože o ně nikdo neprosí, nikdo se za ně nemodlí.
→ Má smysl se modlit i tehdy, když modlitba zůstane nevyslyšena, nebo lépe řečeno nesplněná. Má to smysl, protože tím prohlubujeme náš vztah s Bohem, naši víru, že Bohu na nás záleží a má nás rád. – Jak ale může nesplněná modlitba posílit víru, že Bohu na nás záleží? Ježíšovu nejvroucnější prosbu v jeho nejtěžší chvíli Otec nesplnil: „Abba, Otče … odejmi ode mě tento kalich!“ (Mk 14, 36) Přesto Kristus zůstává milovaným Synem Nebeského Otce. I tehdy – a možná právě tehdy – když se nesplní naše modlitby, tak o nás platí, že se k nám Bůh hlásí, že mu na nás záleží a ozývá se jeho hlas: „Ty jsi můj milovaný syn – má milovaná dcera – v tobě mám zalíbení!“ (Mk 1, 11)