„Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ – to je otázka, kterou dává Ježíš. Doslovnější překlad by byl: odkud nakoupíme. To je i zásadní otázka navazující Ježíšovi řeči: Odkud přichází pravý chléb, který dává život. Filip v té otázce však slyší „za co“, „za kolik“ – za dvě stě denárů chleba jim nestačí … Ta Filipova logika mi připomíná nás. Kolikrát všechno přepočítáváme na peníze, jídlem počínaje a těmi nejduchovnějšími věcmi konče. Atraktivita muže je často ukrytá ve výpisech z jeho účtů a atraktivita duchovních cvičení či jiné podobné akce je někdy spojená s tím, že to stojí jen tolik a tolik. Sehnat těch „dvě stě denárů“ se stalo základním úkolem biskupů a kněží stejně tak jako otců rodin. Náš základní dotaz zní: „Za kolik?“

→ Jenže Kristus se neptá za kolik, ale kde – odkud? To je daleko důležitější otázka. Kde máme hledat zdroj, který utiší náš hlad, a to nejen fyzický, ale i duchovní. Tady přece nejde v první řadě o peníze. Konec konců ani těch dvě stě denárů nestačí. Peněz není nikdy dost a nikdy nenasytí náš hlad. A najednou se tu najde zdroj potravy – velmi omezený. V Janově evangeliu je to v řeckém textu ještě zdůrazněno zdrobnělinami: Je tu chlapeček, který má pět chlebů a dvě rybičky.

→ Je tu naprosto nepatrný zdroj potravy – jenže ve spojení s Ježíšem tento zdroj nakonec stačí. Chleba za dvě stě denárů by nestačil a nakonec stačí pět chlebů a dvě rybičky. To, co je důležité je, že to děje ve spojení s Ježíšem. Nechci vůbec mluvit proti Filipovi, který to dovede dobře spočítat. Podle Markovi verze se ptá, zda má jít a nakoupit za dvě stě denárů tady jasně ví, že dvě stě denárů nestačí. Já si myslím, že je důležité míti F(f)ilipa a to neplatí jen o jáhnu Filipovi, který poučil Etiopského komořího, ale to platí i o apoštolu Filipovi. Ono není špatné, když někdo dovede věci propočítat a zjistit co je třeba.

→ Jen se mi nelíbí, pokud se spolehneme jen na Filipovi počty. Nelíbí se mi, když někdy ani ve společenství církve nepočítáme s Kristem. Nelíbí se mi, když se hází miliardami a přitom někdy, to, co zcela změní situaci je pět chlebů a dvě rybičky nebo dvě drobné mince vdovy.

→ Ve společenství církve potřebujeme nejen Filipy, kteří dovedou vše propočítat, ale potřebujeme také Ondřeje, kteří nás budou informovat o mládenečcích (Kralický překlad) s pěti chleby a dvěma rybičkami. Ale především musíme být ve spojení s Kristem. Je to Ježíš, který má určovat, kdy půjdeme nakupovat do města, aby si mohl třeba promluvit se samařskou ženou, a kdy je ta chvíle kdy chce z mála nasytit zástup pěti tisíc. Bez Ježíše jsou naše počty zcela k ničemu.

→ Obdivuji toho kluka – toho malého kluka – protože jemu by ta sváča fakt stačila. Obdivuji všechny, kteří nabídnou to, co mají, i když nevědí, jak to bude s nimi. Ne vždy je můžeme následovat. Ten kluk určitě nebyl otec rodiny a neměl odpovědnost za ženu a děti. Byl mladý a věděl, že to zvládne. My mnohdy nejsme v jeho situaci, ale někdy i my prožíváme chvíle, kdy po nás Ježíš chce, abychom dali to málo co máme. Je dobře, abychom v tu chvíli nebrali smrtelně vážně Filipovi propočty a udělali krok víry. Vložili do Ježíšových rukou naše chleby a rybičky.

→ Pouze v Janově evangeliu se mluví o tom, že pokyn ke sbírání zbylých kousků dává Ježíš, který uvádí i důvod: aby nepřišlo nic nazmar! Ovšem je možné to také přeložit: aby nic nezahynulo. Tedy sesbíraných dvanáct košů kousků je pokrm pro celý Izrael – dvanáct kmenů – i pro Boží lid Nového zákona založený na Dvanácti (apoštolech). Božích darů je vždy dost, ale je třeba se o ně starat – je třeba je chránit. Pokud prožíváte období mimořádné Boží blízkosti, tak ho nebudete prožívat stále, je třeba sbírat, jak jen to jde (zápisky, upomínky, vzpomínky) všechny Boží dary, abychom nezahynuli – aby nikdo nezahynul.

→ Kéž tedy nespoléháme jen na naše propočty, kéž si uvědomujeme i ty drobné věci, které můžeme udělat, kéž dokážeme vše vložit do Ježíšových rukou, kéž víme, že s Kristem máme vždy všeho dost. A nezapomínejme na to, že Krista nevyhlásili králem po zázračném rozmnožení chlebů, i když se ho chtěli zmocnit, aby ho prohlásili za krále. Ale zmocnili se ho až o následujících Velikonocích, kdy se Ježíš stal králem na kříži, protože jeho království není z tohoto světa. – A tomuhle králi my patříme!