Problém hluchoněmého se nás možná netýká, ale týká se daleko více lidí, než bychom si mysleli. Wikipedie k tomu říká: Na světě je okolo 466 milionů lidí se ztrátou sluchu, 34 milionů z nich jsou děti. V České republice je to okolo půl milionu lidí, patří sem jak úplně neslyšící, tak také nedoslýchaví. Pokud má někdo vrozenou sluchovou vadu nebo ztratil sluch dříve, než se naučil řeč, tak je také němý. Ovšem to, že je němý nebo mluví všelijak neznamená, že je hloupý. Děti narozené do rodin používající znakový jazyk pro komunikaci vůbec nezaostávají v jazykovém vývoji a komunikaci.

→ Zajímavé je, jak Marek popisuje hluchoněmého, který přichází k Ježíšovi. Používá zde jednak slovo „kófos“, což znamená především hluchý, ale může to znamenat i němý a pak slovíčko „mogilalov“, což znamená těžce mluvící, poloněmý, němý. Odtud i ekumenický překlad bible: „… člověka hluchého a špatně mluvícího …“ Člověk si říká, že není špatné si uvědomit, že i člověk hluchý od narození je sice schopen vydávat zvuky, ale není schopný mluvit správně.

→ Abychom mluvili správně je potřeba, abychom slyšeli, a to především v tom období, kdy se učíme řeč a jazyk. Víme, že dnes lidé neposlouchají. Jen těžko se shání někdo, kdo by nám naslouchal, kdo by se o nás doopravdy zajímal. Tedy ještě si naslouchají zamilovaní, ale i mezi nimi někdy sexualita uskutečňovaná v plnosti, po pár týdnech či dnech vztahu, naslouchání utlumí. Ještě si občas naslouchají opravdu dobří přátelé. Ještě tu a tam naslouchají rodiče svým dětem. Pak tu máme jakési naslouchající z povolání – především psychology a kněze. Jinak si ale lidé opravdu málokdy naslouchají.

→ Z toho ovšem vyplývá, že málokdy mluví lidé správně. Vydávají zvuky a někdy hlasité zvuky a někdy krásně znějící zvuky, ale nemluví správně. Teď už samozřejmě nemyslím ty hluché od narození, ale myslím na nás všechny, co příliš málo nasloucháme, příliš povrchně nasloucháme, málo se zajímáme o druhé, a pak sice mluvíme a někteří z nás mluví i hodně, ale nemluvíme správně. Kéž máme odvahu přijít k Ježíši, aby se otevřeli oči slepých, odemkli se uši hluchých, aby Kristus opět vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“

→ Přiznám se, že to, co teď říkám, myslím ve dvou rovinách, jedna je taková méně zázračná a více přirozená. Zastavit se, zamyslet se a vidět před Bohem, zda to, co chci říct je opravdu správné. Zamyslet se hlavně ve chvíli, kdy budu mít chuť dát o druhém „něco k dobru“: Je to pravda? Je to nutné? Je to ohleduplné? A pokud ne, tak buďme raději zticha.

→ Druhá rovina se skutečně dotýká zázraku. Prosit Ježíše, aby otevřel můj zrak a můj sluch, abych dokázal druhého pochopit, abych vnímal i to, co není ani slyšet ani vidět a abych to vnímal správně. A pak, aby mi dal správná slova tam, kde je potřeba něco říct, a aby mi dal odvahu mlčet tam, kde je potřeba mlčet. Mnohdy není jednoduché něco druhému říct k těm nejobyčejnějším věcem natož pak v situaci rozpadajících se vztahů, problémů ve výchově dětí nebo při bolestné události v nejužší rodině. Prosme Krista, aby znovu zvolal: „Effatha!“

→ Když se někdy před křtem dospělých koná obřad Efeta, tak se prosí: „Efeta, to jest ‚Otevři se‘: k chvále a slávě Boží vyznávejte víru, kterou jste přijal(a).“ Tedy zvláště k hlásání víry potřebuji Boží posilu a pomoc, potřebuji, aby Ježíš otevřel můj sluch, rozvázal můj jazyk a mluvil jsem správně – mluvil jsem správně i o něm. My o Bohu a o svém vztahu s Bohem zas tak často nemluvíme, a pokud mluvíme o Bohu, tak máme někdy pocit, že ho musíme obhájit nebo musíme druhé přesvědčit. Prosme o Boží pomoc, abychom o něm mluvili správně, a někdy to třeba může jen znamenat svědčit o zázraku jehož jsme byli svědky.

→ Hluchota lidi izoluje a vede ke smutku. Duchovně němý nevydá svědectví víry ani nepovzbudí. Pojďme k Ježíši a prosme ho, aby na nás vložil ruku, aby vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“ Kéž se otevřou naše oči, odemknou se naše uši a náš jazyk zaplesá slovy: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!“