Jak pomoci lidem postiženým záplavami? Co pro ně můžeme udělat? Za týden bude kostelní sbírka věnovaná na pomoc těmto lidem, mnozí jezdí pomoci svým příbuzným a známým v postižených oblastech, probíhá potravinová sbírka … Nesnižuji hodnoty těchto snah a jsou určitě důležité, ale z psychologických potřeb je i pro tyto lidi nejdůležitější bezpečí a blízkost. Konec konců konkrétní pomoc s odklízením následků povodní je možná daleko důležitější pro vyjádření blízkosti než kvůli tomu, že bude rychleji uklizeno. Obojí pak – bezpečí i blízkost – může být vyjádřeno jedním pojmem: přijetí.

→ Člověk, který je přijatý se cítí bezpečně a cítí naši blízkost. Bůh nepotřebuje zvýšit pocit bezpečí, ale i Bůh touží po našem přijetí, protože touží po naší blízkosti. Ježíš chce být přijat. Jak můžeme přijímat Pána Ježíše. Tady nás asi napadne Pán Ježíš je přítomen jedinečným způsobem a podstatně v eucharistii, dále uprostřed společenství, když se čte Boží slovo, ve své církvi, v duši spravedlivého … Jenže já se neptám, kde všude je Kristus přítomen, ale jak ho můžeme přijímat?

→ To první, co člověka napadne je, že Ježíše přijímáme ve svatém přijímání. Dále Ježíše přijímáme v utrpení – kde se nesetkáváme jenom s bolestí, problémem, křížem, ale také s Ježíšem na kříži a chceme jeho přijmout a tím dalším způsobem je, že Krista přijímáme v druhém člověku – zvláště v člověku nějakým způsobem hendikepovanému nebo na okraji. Děti byly ve starověku považovány za neúplné lidi a například v řecké kultuře se zabití nechtěného dítěte tolerovalo.

→ Apoštolové se dohadují, kdo z nich je největší. Jako kdyby významné postavení, sláva či moc mohli člověku zajistit štěstí. Člověk daleko více potřebuje být přijat a poskytnout přijetí. Ježíš přijímá dítě a ukazuje, jak moc je důležité přijímat druhé lidi. To přijetí je důležité nejen pro ty lidi, ale i pro samotného Boha. V každém člověku na této zemi je obraz Boží sice narušen, ale je tam! A v každém je ten Boží obraz trochu jiný.

→ Jak je někdy těžké přijmout i malé dítě. Mám hlubokou úctu k vám všem rodičům, kteří jste přijali své děti. Zvláště ty tak zvaně neplánované, protože jste uvěřili tomu, že v Božích plánech byli a měli a mají tam své místo. Často to přijetí dítěte znamená i přijetí obtíží, těžkostí, utrpení – jedním slovem kříže. Ale rozhodli jste se proto, že nechcete, aby ten kříž byl prázdný – je to vaše setkání s Ježíšem

→ Jenže přijetí nepotřebuje jen malé dítě, ale i puberťák. A zatímco malé dítě nepokrytě dává najevo, že potřebuje přijetí, tak náctiletí to nikdy nepřiznají. Tím vůbec nezpochybňuji, že děti i mladí potřebují hranice, a přes všechen brek, řev, či práskání dveřmi jsou za ně vděční. Přijetí ovšem potřebují i rodiče puberťáků i lidé staří i velmi staří, osoby žijící v manželství i lidé zasvěcení, všichni potřebujeme zakoušet přijetí.

→ To základní přijetí, které se nám dostalo je přijetí od Boha. Toto přijetí pak máme nést dál, jak napsal apoštol Pavel: „Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jako i Kristus přijal vás ‒ k oslavě Boží.“ (Řím 15,7) Cítím, že i mě Pán Ježíš zvedá a postavil mě doprostřed jako to dítě, aby mě objal a řekl mi, že mne opravdu přijímá se vším všudy a že toto přijetí máme především přinášet do světa. Ano, jsou chvíle, kdy křesťan musí jasně prohlásit, že to či ono je pro něj nepřijatelné, ale daleko častěji máme být nositeli přijetí. Je pro nás nepřijatelné zlo, hřích, ale máme přijímat hříšníky, protože Ježíš na kříži objímá celý svět a my můžeme dát zakusit právě tomuto člověku vedle nás, že Bůh ho přijímá. Děti zapomenou na mnoho moudrých rad, které jim dáváme, ale nezapomenou na přijetí, kterého se jim dostalo. A to se samozřejmě netýká jen dětí. Často máme pocit, co všechno musíme lidem vysvětlit a o čem všem je musíme přesvědčit. Někdy by bylo možná lepší je přijmout, přivést je ke Kristu a zbytek nechat už na Ježíši.