Jakub a Jan chtějí výhodné postavení a není úplně podstatné, zda o něj žádají sami nebo podle Matoušova podání využili svou maminku, aby o čestná a vlivná místa požádala. Je dobré vědět, že už apoštolové se přeli o to, kdo z nich je první a nemělo by nás překvapit, když se i ve společenství církve setkáme s kariérismem, intrikami a touze po moci. Ano – na rozdíl od bohatého mladíka – apoštolové opustili všechno a šli za Kristem, ale také očekávají, že z toho něco budou mít.

→ Ježíš si svolává všechny apoštoly, aby jim vysvětlil, že mezi nimi by to nemělo fungovat tak, jako to funguje běžně ve světě, ale že ten, kdo chce být velký má sloužit. A zmiňuje sám sebe jako toho, kdo slouží, když dává svůj život jako výkupné za všechny. Je pravda, že v tom Ježíše následovat nemůžeme. Nikdo z nás nemá moc dát svůj život jako výkupné za všechny, a tak je pro nás možná názornější text Lukášova evangelia, kde Ježíš říká: Vždyť kdo je větší: ten, kdo sedí u stolu, či ten, kdo obsluhuje? Přece ten, kdo sedí u stolu! Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží. (Lk 22, 27)

→ Přes tato úžasná slova v evangeliu církev často budovala pyramidovou strukturu podle vzoru královských dvorů. Více přitahuje moc jako vláda, moc, kterou nabízel už satan Ježíši na poušti: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“ (Mt 4, 9) Tato moc jako vláda – panování – je daleko přitažlivější než moc, o které mluví Ježíš, moc jako to, co mohu, co můžu udělat – moci dát svůj život, mít moc – možnost – sloužit. Jenže právě k této moci jsme pozváni – moci sloužit, to, že můžeme sloužit.

→ Jak často i slova o kněžské moci byla vykládána ve smyslu jakési vlády, ale není to spíše o tom, že opravdu mohu více sloužit – sloužit i skrze svátosti? Například Kristova slova po jeho zmrtvýchvstání, kdy dává apoštolům Ducha sv. a říká: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20,23) Tak tato slova byla často vykládána jako moc nad dušemi, jenže nejde tu spíše o poslání ke všem nést Kristovo odpuštění, které je o to naléhavější, že těm, kterým se nepřinese nemusí být odpuštěno? Nejde tu tedy o soud.

→ Když Ježíš vysílá apoštoly, tak jim nesvěřuje moc nad lidmi, ale nad démony. Jistě – v církvi existuje i moc svazovat a rozvazovat, která je svěřena Petrovi a jeho nástupcům, ale i tato pravomoc má být službou ve prospěch společenství. Tedy nejde tu o výraz nadvlády.

→ Možná někdy tato Ježíšova slova o tom, že kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, vnímáme jako slova určená těm druhým. My kněží si říkáme: „No, to přesně platí pro nástupce apoštolů – pro biskupy, hlavně pro toho našeho a už by to konečně měl vzít vážně.“ Farníci si občas říkají: „Jo, to je přesně na našeho pana faráře, měl by se přestat tvářit, jak je důležitý a měl by více sloužit.“ A kněží, pak nejen kritizují biskupy, ale zaznívají také slova: „No, laici se teď musí více zapojit do různých služeb. Prostě nás ubývá a už nemůže být všechno jen na kněžích, je toho na nás moc.“

→ Jenže ta Ježíšova slova o službě nejsou určena druhým, ale mně! Mě Ježíš pozval ke službě. Ke službě, která znamená dávat život, i když jen Ježíš ho mohl dát jako výkupné za všechny. Já mám dávat život podle toho, jak mě Nebeský Otec k tomu zve, a starat se o ty, ke kterým mě posílá. Jinak hrozí, že i v mém životě převáží „světskost“. Budu využívat svou moc jako vládu a budu bojovat proti nadvládě druhých. V takových vztazích už není místo pro Boha a lidé tu jsou jen jako ti, kteří se ovládají, čísla do statistik, dělníci na práci, přikyvovatelé, obdivovatelé …

→ Ovšem pozvání ke službě není jednostranné. Kněží by měli od svého biskupa očekávat, že jim bude sloužit, že jim pomůže, aby své poslání konali správně. Farníci by měli od svého faráře očekávat, že jim bude sloužit, že jim bude pomáhat. Pokud se na kněze díváme jako by to byl starosta a na biskupa jako by to byl ministr, tak se potom nedivme, že klerikalismus stále přetrvává. Ne nadarmo oslovujeme někdy kněze i biskupa otče. Víme kolik otců se skutečně obětuje ve službě pro svou rodinu a pro své děti, aby zajistili vše potřebné. Některé děti to vnímají – většinou, to ale vůbec nevnímají – ale všechny to přijímají. Přijměme tedy Ježíšovo pozvání ke službě, ke službě, kterou máme vykonávat ve prospěch druhých, i ke službě, kterou máme přijímat ve prospěch všech.