Ježíš je živý. To byla doslova hmatatelná zkušenost učedníků. A právě o zkušenosti bych dneska chtěl kázat.

Když budu povídat jaké to bylo včera na farní pouti možná tím zaujmu. Můžu vám i ukázat nějaké fotky. A když se budete ptát víc lidí získáte větší obrázek.. Ale stejně to přesto není to samé jako navštívit Plzeň a mít vlastní zkušenost. Zkušenost je nepředatelná. Mimojiné tím, že to každý jeden účastník zájezdu včera prožil jinak. A stejně tak s Bohem má každý různou zkušenost.

V evangeliu jsou dvě události vzdálené týden od sebe. Prvně přichází Ježíš k učedníků, a druhý týden specificky a osobně k Tomášovi. Jak asi probíhaly debaty v tom týdnu? Umím si představit, že si Tomáš ťukal na čelo a říkal si že se asi jeho kamarádi zbláznili a „očemže to jako furt mluví? Jak jako potkali Ježíše??“ A z druhé strany to mohlo být těžké i pro ostatní apoštoly: „chyběls, tak máš smůlu“… nebo „proč nám nevěříš? Musíš věřit!!!“…

Tomáš byl součástí komunity, ale přesto nevěřil. Někdy se potkáme s nevírou i uvnitř církve: „no jasně, to určitě…“ a to může být zraňující. Ale i z druhé strany někdy ti se zkušeností s Bohem nechápou ty, kteří to mají jinak..: „Tohle přece musíš mít stejně jako já!“ „Proč to neprožíváš?“

A jak tak vnímám různé dění v naší farnosti, tak možná je tohle to, co mnozí zažíváme. A to na obou stranách: je pro mě těžké respektovat osobní zkušenost s Bohem toho druhého a zááároveň tu svoji osobní zkušenost chci teď nacpat všem.

Uvědomil jsem si, že často vzniká povědomý tlak: když to máš jinak, máš to špatně.. Tak to chci říct jasně: Bůh má pro každého cestu. A to že já jsem s Bohem udělal nějaký prožitek, mě neopravňuje k hodnocení, posuzování nebo snad tlačení druhých..

Ježíš říká: vlož sem prst. Dává možnost. Nebere Tomášovu ruku, ani nenaskakuje bokem na Tomáše, ale dává mu svobodu. „Můžeš se mě dotknout. Jsem tu pro Tebe“

Myslím že jakási „podivnost“ Ježíšova zmrtvýchvstání je právě pro to, aby ponechala naprostou svobodu člověku. Bůh se nám necpe, ale hrozně moc touží abychom s Ním vstoupili do hlubšího stavu.

Mám mnoho zkušeností s Bohem a často se o nich těžko mluví, protože je náročné to dostat do slov.. Slova nedokážou zachytit to kým Bůh je. A někdy je to těžké předat, přestože se o to snažím. A mám i zážitky, o kterých vím, že nemám mluvit. Protože to nejde. Je to příliš osobní, niterné, intimní..

Proč potřebujeme tu hlubokou zkušenost? Slovy Písma: „abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.“

To že někdo nevěří mě je v pořádku.. Klíčové je věřit Ježíši a k Němu nám někdy pomůžou lidé a někdy ne.. A také každý pro to používá trochu jiné pojmy, které se ale snaží vystihnout to stejné. Boží dotek, osobní zkušenost, Boží přítomnost, zázrak, probuzení, Boží milosrdenství.. Na těch pojmech vlastně tolik nezáleží, protože když se podíváte kamkoliv kde je živá rostoucí víra, dochází se ke stejným principům, třebaže se používají jiná slova. Vlastně mě to povzbuzuje, že lidé napříč světem, staletími a pojetími mají v zásadě stejnou podstatu sdělení: Bůh je živý!

Prožitek je originální proto jinak neznamená špatně. Bůh má svoji cestu, své tempo a svůj způsob pro každého z nás. Pracuje různě pro nás i v nás. Bůh ke každému mluví jeho přízvukem. Proto ani u nějaké zkušenosti s Bohem nemůžu říct „chceš to!“ Ale „to fakt chceš“… To vopravdu chceš zažít, ikdyž to možná ještě nevíš.

Neumím některé věci popsat.. Ale zkušenost. S tím, když Bůh ke mě mluví je prostě nádherná.

A možná nás napadne: „ale já přece už mám zkušenost s Bohem. Já Boha znám“

Pomůžu si přirovnáním s naším milým zemřelým papežem Františkem. Je asi zbytečné ptát se „znáš papeže Františka?“ Jsou ho plné média.. Ale něco jiného je přečíst si pár zpráv, knihu, setkat se, bavit se, trávit s ním chvíli času, nebo žít vedle něho a vědět jaké má ponožky.. Každý s ním má osobní zkušenost, ale asi tu není nikdo, kdo by s ním osobně mluvil. Chci tím říct, že je kam růst. Znám papeže, ale jde ho znát víc.

Proto myšlenka „Znám Boha“ nám nemá zabránit Ho chtít znát víc! Znám Boha, ale vždy jde víc, protože On je nekonečné víc. Nechci být příliš tvrdý a náročný, ale přijde mi nebezpečné žít v postoji „stačí.. Už to máme s Bohem vyřešené…“

A když se vrátím k učedníkům, tak na jejich životě je vidět, že právě ta zkušenost s Ním vede k hlubšímu vztahu s Ním a tedy tvorbě nových zkušeností. Autentická zkušenost probouzí hlad po Bohu. Vzkříšení definuje Boží limity. Jediným limitem nebe je naše víra. Bohu není nic nemožné. Apoštolové zažili proměnu, ale přesto nadále zažívají těžkosti.

Uveřit je víc než zažít. Víra nestojí na zážitcích, stojí na víře. Ale dovolme Bohu, aby rostla naše zkušenost s Ním a tím rostla naše víra. Když Ježíš nabízí své rány, nebojme se vložit nejen svůj prst, ale vložit svůj život do Ježíšových oslavených ran. Je to zkušenost, která zato opravdu stojí.